New Beginning [Louis]

Chapter 10

   Do konce směny už jsem tam nemusela jít, protože mě nepotřebovali a tak jsem zůstala v kuchyni a umývala nádobí, zatímco se mi v hlavě honily všechny pro a proti.

   „Hele, běž už. Já to za tebe dodělám. Jo a klidně si půjč nějaké moje šaty.“ vytrhla mě z mých myšlenek Bell.

   „To nejde, Bell. A navíc jsem se ještě nerozhodla.“ řekla jsem jí a vážně uvažovala o možnosti, že tam spíš nepůjdu.

   „Hey, jejich talíře jsme umyly už před hodinou a tobě bude ještě nějakou dobu trvat, než se upravíš, tak už běž, ať už se pak rozhodneš jakkoliv, ale nenech ho tak dlouho čekat jen pro nic za nic, když se rozhodneš nejít až po směně.“ naléhala kamarádka, a i když jsem teda polovinu jejího proslovu moc nepobrala, tak z části jsem pochopila, co mi tím chtěla říct.

   „Tak děkuju. Máš to u mě.“ řekla jsem a vlepila jí letmou pusu na tvář, když jsem ze sebe strhávala zástěru a letěla rovnou k nám do apartmánu.

   Dala jsem si velmi rychlou sprchu a umyla si vlasy. Poté jsem přešla k Isabelině skříni a koukla se, co bych si tak mohla vzít.

   Počkat!? To už ses rozhodla tam doopravdy jít?, napadl mě můj vnitřní hlas. Jenom jsem pokrčila rameny a dál se přehrabovala ve věcech. Mou pozornost upoutaly tmavě modré proužkované šaty. (foto vpravo)

   Snad mě za to nesežere, že jsem mu ukradla proužky., pousmála jsem se v duchu.

   Vlasy jsem si vysušila a učesala, ale nic jiného jsem s nimi takhle na večer nechtěla dělat, tak jsem je nechala volně spadat. Z botníku jsem Bell vzala tmavě modré lodičky s vysokými podpatky a koukla jsem ještě do skříně, jestli k těm šatům nenapasuju nějaký svetřík, ale nic jsem nenašla.

   Nevadí, zas taková zima tam není., řekla jsem si v duchu, a když jsem si jemně namalovala oči a nanesla Belin lesk na rty tak jsem vyšla z pokoje a vydala se vstříc tmě.

   Když jsem se blížila k místu, opravdu jsem spatřila černou siluetu sedící na lavičce a jako vždycky, kolem nebyla ani noha.

   Panebože, on tu vážně čeká!, došlo mi opožděně.

   Jakmile zaslechl ťukání mých podpatků, tak se otočil a na tváři se mu objevil široký úsměv. Rychle vstal a vydal se mi naproti.

   „Už jsem se bál, že nepřijdeš.“ řekl, jakmile ke mně došel a prohlédnul si můj outfit. Už jsem mu chtěla říct, že jsem málem nepřišla, ale byl rychlejší.

   „Vypadáš báječně.“ řekl a rychle dodal: „Jen tomu ještě něco chybí.“ Jakmile to dořekl, tak zpoza svých zad vytáhl bílý květ, který mi zastrčil za ucho.

   „Děkuju.“ poděkovala jsem mu a nesměle se na něj usmála. Sám vypadal…no jako vždy luxusně. Černé džíny s jeho pověstně zahnutými nohavicemi a jednoduchá rudá košile se srolovanými rukávy až k loktům. O jeho dokonale rozčepýřeném účesu snad ani nemusím mluvit.

   Bez dalšího slova jsme došli k lavičce a posadili se. Musím se přiznat, že bylo celkem o dost chladněji, než s čím jsem počítala.

   „Něco jsem ti přinesl. Myslel jsem, že se ti bude hodit.“ řekl a podával mi své sako, které doteď viselo přes opěradlo lavičky.

   Panebože! On je snad ten poslední, nejsladší, žijící chlap na téhle jinak posrané planetě!

   „To je od tebe milé.“ řekla jsem mu s úsměvem na rtech a nechala si ho přehodit přes ramena.

   „Jamie,“ začal opatrně.

   Tak a teď to přijde.

   „Nechci to zkazit, ale já se tě prostě musím zeptat. Proč jsi mi lhala?“

   „Já ti nelhala, Louisi. Vzpomeň si, jak to bylo. Já ti jenom neřekla pravdu, protože jsem to nepokládala za důležité. Lhát začala až Bell, když jsi přišel do té recepce.“ osvětlila jsem mu paměť a on naštěstí přikývl, takže jsem předpokládala, že uznává, že já mu nelhala.

   „Ona tím sledovala vlastní cíle.“ pokračovala jsem dál, a i když se mi zdálo špatné to všechno na ní shodit, tak jsem to přeci jen dělala, protože to byla čistá pravda a já si z nějakého mě neznámého důvodu přála, ať zná pravdu. Celou pravdu, protože si ji zasloužil slyšet.

   „Nebyla jsem z toho zrovna dvakrát nadšená, ještě když mě představila jako vaši fanynku, což už jsi ale zjistil včera, že jí až tak moc nejsem. Ale ona si strašně přála vás prostě poznat a tak jsem kvůli ní riskovala místo a podřídila se jejím lžím.“ vysvětlovala jsem mu trochu sklesle, protože jsem se za to styděla, že jsem mu lhala.

   „Slibovala mi, že pravdu nezjistíte, ale můj protivný, všivý šéf mě hnedka další večer poslal vás obsluhovat a bylo po srandě.“ dokončila jsem svou historku a on jen uznale kýval hlavou a na tváři měl nepatrný úsměv.

   „A to co jsme si povídali my celou tu dobu tady, to byli taky lži?“ ptal se dál a já pohlédla do země.

   „Většinou.“ řekla jsem potichu a měla tendenci utéct, ale nohy přestaly fungovat.

   „Louisi, já opravdu nejsem ta, za kterou bys mě chtěl mít.“ řekla jsem a omluvně na něj pohlédla.

   „Ale já tě nechci za nic mít. Já jen chci, abys byla sama sebou, Jamie. Nemusíš si přede mnou hrát na někoho, kdo nejsi. Tohle já upřímně nemám moc v lásce.“ vysvětlil mi a přitom se mi koukal do očí a já věděla, že to není úplně to pravé ořechové, co chtěl říct, tak jsem nadzvihla obočí.

   „No dobře. Možná to upřímně vyloženě nesnáším.“ opravil se a mě se nadzvihly koutky.

   „A přece jsem tady.“ řekla jsem a pohlédla na něj. Jeho oči se odtrhly od země a podívaly se mým směrem.

   „A přece jsi tady.“ souhlasil a já v ten moment věděla, že už ho nikdy nechci zklamat. Nevím proč, prostě jsem ho nechtěla vidět takhle skleslého. O to víc, když jsem tím důvodem jeho smutku byla já.

   „Můžeme začít od znova?“ zeptala jsem se opatrně a naklonila se dopředu, abych mu pohlédla do tváře, když už zase těkal očima někde mezi mýma nohama a zemí.

   „Budu rád.“ řekl a na tváři se mu zase objevil úsměv. „Tentokrát už ale žádné lži.“ dodal ještě a já přikývla.

   „Už žádné lži.“ zopakovala jsem na důkaz slibu, ale byla jsem hned v zápětí napadena svým vnitřním hlasem.

   S nikým o svém životě nikdy nemluvíš! Víš, co jsi mu právě teď slíbila? Nemůžeš to dodržet! Bude tě nesnášet., nadávalo mi.

   „Takže Jamie, začneš sama, nebo se mám ptát?“ zeptal se zvídavě vesele.

   „Co by tě zajímalo?“ zeptala jsem se na oplátku. Svůj vnitřní hlas jsem momentálně ignorovala.

   „Všechno. Zajímá mě úplně všechno o tobě. O tvém životě, naprosto všechno.“ mluvil s očekáváním a já mu jen telepaticky vyslala, že zas naprosto všechno o mém mizerném životě ho zajímat fakt nebude.

   „No, takže pocházím z malého městečka na východě Británie - Branthamu. Je to malé město, ale opravdu krásné. Neměla jsem moc zajímavý život, nebo pěkné dětství, proto jsem ti neměla moc co říct včera.“ mluvila jsem potichu, ale věděla jsem, že mě pečlivě poslouchá.

   „Pověz mi o tom. Co se stalo?“ vyptával se. Já to kromě Bell nikdy nikomu nevyprávěla, vždycky to za mě vyslepičila ona, takže jsem trochu tápala, jak to říct…