Can you love me again?

7.část

,,MAMI?!“ vykřikli všichni naráz. Všichni kromě Eleanor, která držela za ruku Williama, Nicka, který si nejspíš přál nebýt tady a Louise, který to všechno pobaveně pozoroval.
,,Jo, je to můj syn.“ zamumlala jsem.
,,Ale jak...“ vydechl Harry. Zasmála jsem se.
,,Prosimtě, Harry. Zrovna ty mi tady netvrď, že nevíš jak se dělají děti.“
,,Takhle jsem to nemyslel. Jak jsi mohla neříct nám to.“ řekl s vyčítavým pohledem.
,,Nemohla jsem. Nemohla jsem se sem vrátit. Nemohla jsem se sem vrátit a předstírat, že všechno bude zase jako dřív. Prostě jsem nemohla.“ Divoce jsem rozhazovala rukama.
Perrie ke mě přistoupila a pohladila mě po ruce. Pak se podívala na Williama, usmála se a sehla se k němu.
,,Jak se jmenuješ?“
,,William.“ zašpital. Harry se zamračil. Došlo mu to? Očividně jo, protože se prudce otočil na Louise, který jenom pokrčil rameny. Ale asi byl jediný.
,,A kolik ti je?“ zeptala se znovu milý hlasem.
,,Čtyři.“ Tak. A jestli to někomu teď nedošlo, tak je normální idiot. Rozhlédla jsem se kolem. V očích Liama, Zayna, Pezz a Gemmy se blýsklo pochopení. A Niall. No, je to Niall. Stále nechápavě přihlížel.
,,Dobře, já jsem Perrie. Ráda tě poznávám.“ Blýskla svým oslnivým úsměvem a natáhla k němu ruku. On ji uchopil a viděla jsem na něm, že už není tak vyděšený. Jak ona to dělá?
,,Ahoj.“
,,No, Williame. Vezmeme mamince kufry a já ti ukážu, kde budeš spinkat, jo? Pojď.“ Eleanor k němu vztáhla ruku, kterou on uchopil a pak přešla k Louisovi, kterému vzala kufry a zmizela v druhém patře.
,,Děláš si srandu, že jo?“ řekl Harry a dvěma dlouhými kroky ke mě přišel.
,,Nevím o čem mluvíš.“ On se krutě a trochu i nervózně zasmál.
,,Tak ty nevíš. Elizabeth, nedělej blbou.“
,,Ehm, já taky nevím o čem mluvíš.“ ozval se Niall.
,,Nialle, přemýšlej. Jsou mu čtyři roky, jmenuje se William a viděl jsi ty oči?“ Liam mu dával nápovědy. Niallovi se blýsklo v očích.
,,Před čtyřmi roky odešla. Chodila s Louisem, který má druhé jméno William.“ zašeptal si pro sebe. Pak se otočil na Louise a zvedl ruku. ,,Dobře ty, brácho!“ vykřikl a plácl si s Louisem.
,,Ne, to není dobrý.“ ozval se Harry.
,,Proč ti to tak vadí. O co ti jde, Harry.“
,,Prostě...jsem naštvaný a zároveň zklamaný, že jsi mi to neřekla. Copak nejsem tvůj malý bratříček.“ řekl smutně.
,,Harry. Samozřejmě, že jsi. Ale taky jsem věděla, jak jsi na tom s Louisem. Došlo mi, že ti to jednoho dne vyklouzne. A všechno by bylo v háji. Jako teď.“ řekla jsem a přešla k němu. ,,Podívej, mrzí mě, že jsem ti to neřekla. Vám všem. Omlouvám se. Ale pochopte to. Nechtěla jsem vystavit Williama tomu všemu. Nechtěla jsem, aby byl slavný jako syn Louise Tomlinsona. A prostě...“
,,Já tě chápu, El. na tvým místě bych udělala to stejný.“ ozvala se Perrie a chytila si břicho. Usmála jsem se. Na Perrie jsem se mohla vždycky spolehnout.
,,No.“ Niall spráskl ruce. ,,Nevím jak vy lidi, ale já mám hlad.“ Zasmála jsem se. Tohle mi vážně chybělo.
,,Nialle, před půl hodinou jsi sežral celej koláč. Jak můžeš mít hlad.“ Zayn zavrtěl hlavou
,,Jak si můžeš pořád lakovat vlasy.“ oplatil mu to Niall. Zayn mu ukázal krásné gesto a já se zasmála.
Po dlouhé době jsem měla pocit, že zase někam patřím. Že tohle je moje rodina.

Seděla jsem v obýváku. V ruce jsem držela hrníček s čajem a dívala se do ohně, který plápolal v krbu. William už spal v mém, teda našem, pokoji.
Všichni už se tak nějak smířili s tím, že já jsem matka, Louis otec a oni jsou téměř strýčkové. Všechno to bylo absurdní a k smíchu.
Zdálo se, že Niall byl nejšťastnější. Celé odpoledne si hrál s Williamem. Teda hrál. Cpal mu nějaké sladkosti až jsem se bála, že bude mít cukrovku. Na otázku proč to dělá, odpověděl, že musí dohnat ty čtyři roky.
Zasouvací dveře se se zaskřípěním otevřely a dovnitř strčil hlavu Nick.

,,Můžu?“ zeptal se. Pokynula jsem na volné místo vedle mě.
,,Co tu děláš?“ zeptal se mě.
,,Přemýšlím.“ povzdechla jsem si.
,,Nad čím?“
Pokrčila jsem rameny. ,,Nad vším.“