Can you love me again?

8.část

,,Notak pojď.“ pobídl mě znovu Louis a natáhl ke mě ruku. Nakonec jsem jí váhavě uchopila. Měl jí teplou a já si vzpomněla na noci, kdy jsme se jenom drželi za ruce.
Usmál se a táhl mě do zahrady. Jelikož bylo skoro deset, venku už byla tma. Ale i přesto jsem věděla kam mě táhne. Zastavili jsme se až u houpaček, ale mojí ruku nepustil.
,,Sedej.“ vybídl mě.
,,Cože?“
,,Jenom si sedni.“ zopakoval a zasmál se. Posadila jsem se a on si stoupl za mě. Začal do mě lehce strkat a já se o chvíli později vznášela.
Louis si sedl na druhou a stačilo mu pár odražení a houpal se na stejné úrovni jako já.
Smála jsem se a vlasy mi lítaly kolem hlavy. Takhle dobře jsem se nebavila už dobrý čtyři roky. A dobře jsem věděla, čím, nebo spíš kým to je.
,,Podej mi ruku.“ ozval se Louisův hlas. Pustila jsem řetěz a spojila jí s Louisovou. Chvíli jsme se koukali do očí, ale pak jsem pohled sklopila.
Ani jeden už jsme se neodráželi, takže není divu, že jsme za se zachvíli jenom lehce pohupovali spolu s větrem, který nám čechral vlasy.
,,Krásný co?“ ozval se potichu Louisův hlas.
,,Co?“ zvedla jsem hlavu a začal se rozhlížet, co by mohlo být krásný.
,,Tohle. Dnešní večer.“ řekl a v tmě se zablýskly jeho bílé zuby.
,,Hmm.“ Stále jsem držela Louisovu ruku a byla jsem si toho víc než plně vědoma. Ruka mě jakoby pálila.
,,Co teď budeme dělat?“
,,My?“ nadzvedla jsem obočí.
,,Jo, my. William je i můj syn. A myslel jsem to, jestli mu to řekneme.“ vysvětloval.
,,Já nevím. Nejsem na to ještě připravená.“ zahučela jsem. Neuměla jsem si představit, že by měl William i druhého rodiče. Někoho, koho by měl rád stejně jako mě. Možná víc.
,,Dobře.“ Pokrčil rameny a dál to neřešil, za což jsem mu byla vděčná.
,,Ehm, asi už půjdu spát.“ řekla jsem, když mi na rukách naskočila husí kůže. Měla jsem krátký rukáv a byla mi zima.
,,Dobře. Pojďme.“ Zvedl se z houpačky a rozpojil naše ruce. Ale hned je zase spojil. Nejspíš jsem měla něco říct, něco namítnout, ale nechtěla jsem. Líbilo se mi to.
Došli jsme až na verandu a já se otočila čelem k němu.
,,Ehm, díky za..houpačky.“ řekla jsem váhavě. Zasmál se.
,,Jo. Bylo to fajn.“ pokývl.
,,Tak dobrou.“ řekla jsem a chtěla jít. Ale on stále nepouštěl mojí ruku. Pohledem jsem sjela k naším spojeným rukám a pak znovu na něj.
Udělal ke mě jeden váhavý krok. Ale ne. Další. Naše těla už se dotýkala. A jeho obličej se začal nebezpečně přibližovat. Ale ne! Ne! Sakra, sakra, sakra! Špičky našich nosů už se dotýkaly.
,,Tolik jsi mi chyběla.“ zašeptal a opřel se o mě čelem. Moje srdce prudce bilo a můj hrudník se rychle nadzvedával. ,,Strašně moc.“ dodal a chtěl překonat tu malou vzdálenost, která nás dělila. Doprdele! Všechno je v háji!
Ale najednou se světla na verandě rozsvítila a ven vyšel Zayn.
,,Ou, sakra. Sorry. Jenom jsem si chtěl zakouřit.“ omlouval se, když nás tam takhle viděl.
,,Dobrou.“ řekla jsem jenom a vytrhla se z Louisova sevření.
,,Debile.“ slyšela jsem ještě Louisův naštvaný hlas.
Zapadla jsem do svého pokoje, kde na posteli pravidelně oddechoval William a opřela se o dveře. Mé srdce nepřestávalo divoce být a hrudník se taky neuklidňoval.
Co to do háje bylo? Vážně se mě tam snažil políbit? Nebýt Zayna, udělal by to.
Ale nejhorší na tom je, že jsem byla na Zayna naštvaná, že nás vyrušil. Chtěla jsem, aby mě políbil. A teď jsem byla zklamaná.
Zklamaná a unavená, takže jsem si potichu lehla k Williamovi a rychle usnula.

 ,,Vstávej Bety!!“ křičel někdo a doprovázel to silným bušením na dveře. Povzdechla jsem si, otočila se a přetáhla si přes hlavu polštář.
,,Dělej. Už je půl jedenáctý. Nespi!“ ozval se znovu. Byl to Harry?
,,No jo.“ zahučela jsem, ale nepředpokládala jsem, že by to ten na druhý straně slyšel. Měla jsem pravdu, protože dveře se prudce otevřely a dovnitř vtrhl Harry s Niallem. Začal skákat na mé posteli a stahovat ze mě přikrývku.
,,Vstávej lenochu. Mám hlad.“ zasmál se Niall a nepřestával skákat.
,,A co? Udělej si jídlo.“ namítla jsem a snažila se ho shodit z postele.
,,Ale já chci jídlo od tebe.“ odpálkoval mě.
Harry se ke mě zrovna skláněl. A v tu chvíli jsem se prudce vymrštila a svým čelem to přímo napálila do jeho brady. Se skučením se skácel z postele.
,,Au! Doprdele!“ vyjekl. Niall přestal skákat, seskočil z postele a utekl z pokoje. Srab jeden.

,,Ježiš. Promiň mi to Harry. Neudělala jsem to schválně.“ Nahla jsem se z postele a podívala se na skučícího Harryho, jak se drží za bradu.
,,Ukaž mi to.“ řekla jsem a stáhla jeho ruce z brady. Naštěstí tam nic neměl. ,,Nic tam nemáš.“
,,Ale i tak to bolí. A budu tam mít modřinu.“ namítl a znovu se chytil za bradu.
,,Promiň, ale nemáš mě budit.“ řekla jsem a založila si ruce.
,,Takže za to můžu já?“ řekl a nevěřícně se na mě podíval. Přikývla jsem.
,,Přesně tak. Kdybys mě nebudil, tak se ti to nestane. Proč jsi mě vůbec budil?“
Nakrčila jsem nos, když jsem ucítila spáleninu.
,,Nepálí se tady něco?“ zeptala jsem se ho. Pokrčil rameny a sesbíral se ze země.
,,Pořád. Když má Louis kuchtící nálady. Nebo když má v domě bejvalku, kterou se snaží oslnit snídaní do postele.“ uchechtl se.
,,To dělá?“ zvedla jsem obočí. Přikývl.
,,Jo. Udělal nám všem snídani. A dělá jí i tobě. A proto jsem ti přišel říct, že všichni jedeme do Starbucksu. Na normální a dobrou snídani. Takže jestli nechceš být až do oběda hladová, tak bys měla jet s náma.“
,,A kde je William?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že tu není.
,,Jel s Eleanor, Perrie a Zaynem napřed. Prý půjdou ještě do parku.“ Pokývla jsem hlavou.
,,Se Zaynem?“ ujišťovala jsem se. Nakrčil čelo a přikývl.
,,No, já se oblíknu a přijdu dolů.“ řekla jsem a snažila se mu dát lehce najevo, aby už konečně vypadl. Díkybohu to pochopil. Přikývl a s rukou na bradě odešel z pokoje.
Je se Zaynem. Zayn.
Vzpomněla jsem si na včerejší večer, kdy přerušil moje dostaveníčko s Louisem. Včera jsem byla celkem naštvaná, ale po pořádně dlouhém spánku jsem si uvědomila, že bych mu spíš měla děkovat. Copak ses úplně zbláznila? napomenula jsem se v duchu. Přece jsi nechtěla, aby jsi s ním opět znovu měla. Nechtěla jsi zažít znovu ty pocity, když jsi viděla svůj obličej na novinách, v televizi a když se o tobě všude bavili. Zapomeň na něj!
Ten otravný hlas uvnitř mé hlavy měl pravdu. Nechtěla jsem do toho znovu spadnout.
Ťuk, ťuk!
Ten někdo, kdo ťukal nečekal na pozvání a vešel. Louis.
Byl ke mě otočený zády a něco nesl. Jakmile byl v pokoji, otočil se ke mě, tác položil na stůl a zavřel za sebou. Slyšela jsem cvaknutí zámku?
,,Ještě jsi v posteli. Super.“ zaradoval se a následně mi podal tác. Byla na něm sklenička s džusem, lívance se skořicí a uprostřed tácu byla malá vázka s květinou.
Váhavě jsem si od něj tác převzala a vynutila úsměv.
,,Ehm, díky?“
,,Nemáš zač.“ usmál se a očividně byl na sebe hrdý. Odložila jsem tác na stůl a usmála se na něj. ,,Ty nebudeš?“ řekl a jeho úsměv ochabl.
,,Ale jo! Jenom...se musím převlíknout..a..a umýt..a.“ koktala jsem. Úsměv se mu zase vrátil.
,,Aha. Hele, já...můžu si sednout?“ zeptal se a ukázal na postel. Přikývla jsem a on se posadil.
,,Víš..chtěl jsem mluvit o tom včerejšku.“ začal a já si skousla ret.
,,Já..nevím co to do mě vjelo. Prostě mi to v tu chvíli připadalo jako nejlepší věc.“
,,Ne, to je v pořádku...já..“
,,Nechceš na to zapomenout a předstírat, že se to vůbec nestalo?“ navrhl.
,,Jo, jasně..žádný problém.“ řekla jsem a usmála se.
,,Super. No..takže já tě nechám..udělat..si ty..věci. Uvidíme se dole.“ řekl, mávl lehce rukou a opustil můj pokoj.
,,Sakra.“ zaklela jsem potichu a schovala si obličej do dlaní.
Co to se mnou sakra je? Měla bys být ráda, že to chce jen tak přejít.
Ale problém byl v tom, že jsem nebyla ráda.
Vadilo mi to.