Sněhulák

kapitola první

A M I K A

„Kolikrát ti ještě mám říkat, abys konečně vstala?!"

Amiku z bezesného spánku probudil ostrý tón, který nemohl patřit nikomu jinému než její matce – a té se nevyplatilo odporovat. Chvíli jí trvalo, než mozku došlo, co že to po ní vlastně chce, a když se tak stalo, s úmorným povzdechem ze sebe rovnou shodila vyhřátou pokrývku a vpustila na sebe chlad, jenž ji dokonale probudil během několika málo chvilek. Pokud něco nenáviděla, bylo to právě vstávání, ale zároveň zde byla věc, co tuto nechuť dokázala hravě přebít – obavy z toho, že by mohla matku naštvat.

„Co... co se děje?" vypravila ze sebe zmateně, sotva se posadila na okraj postele a opatrně spustila nohy na huňatý koberec pokrývající celou plochu podlahy v jejím pokoji. Snažila se rozevřít konečně oči, které byly stále slepené spánkem, a rozkoukat se v šeru okolo.

Když zaostřila, spatřila stín své matky stát ve dveřích. Viděla jí do obličeje – a právě teď otráveně protáčela očima nad tím, že její dcera zase jednou netuší, co se po ní chce, přestože jí to minulý večer alespoň třikrát nebo čtyřikrát zopakovala. „Za necelou hodinu má přijet tvoje sestra. Chceš to snad prospat?" odvětila stručně a Amika si nemohla pomoci, ale při zaznění jejího tónu se zachvěla.

Něco ji muselo pořádně naštvat – a ona nebyla zrovna s to být ta, na níž si to celé vybije.

Ulevilo se jí, když se nakonec otočila k odchodu se slovy: „Buď v celou dole, oblečená. Je tam zima." Řekla to tak rychle, jak jen to šlo, otočila se energicky na podpatku a zabouchla za sebou dveře s takovou razancí, až sebou Amika mimoděk trhla, přestože to mohla dost dobře očekávat. Vzápětí se ozvalo z chodby úzkostné skřípění schodů, po nichž s dupotem seběhla do přízemí. Bylo štěstí, že nikdo jiný s nimi budovu nesdílel, jelikož její otec byl právě služebně pryč a její sestra se teprve vracela – kdyby v domě byl kdokoli další, jen sotva by dokázal zaspat matčinu hlasitou, neztišitelnou existenci. Krvácela škvírami v dřevěné podlaze, pronikala skulinami mezi panty dveří a byla jednoduše neutišitelná.

Dívka se skutečně pokusila o co nejlepší výkon. Během pár minut se vzpamatovala natolik, aby byla schopna zadívat se na budík a skutečně pochopit, kolik je hodin. Půl čtvrté ráno. No tak to už snad není možné... tohle bylo přehnaně brzo i na obvyklé matčiny návyky. Ale neměla odvahu ani náladu stěžovat si a dostat se do víru hádky už v tuhle hodinu, proto po chvíli únavou zpomaleného hrabání v šatníku a sbírání nejdůležitějších věcí zamířila dolů po schodech, zatímco bojovala se zipem mikiny, který se samozřejmě jako na potvoru rozhodl zrovna v tu chvíli zaseknout v půlce své dráhy. Teprve v předsíni všechno vzdala, natáhla si přes napůl rozepnutý svršek větrovku, vklouzla do nejbližších tenisek a vydala se do chladné náruče brzkého podzimního rána.

Na to, že byl teprve říjen, byl vzduch v tuhle dobu neskutečně mrazivý.

Amika začala své poslušnosti litovat přesně v okamžiku, kdy mířila přes předzahrádku a snažila se z kapes bundy vylovit trochu tepla pro prokřehlé dlaně. Během několika chvil měla tváře rudé tím, jak ji do nich pronikavý chlad nenechavě štípal, a navíc se do ní jako na povel pustila bolest zad, která pár dní před tím dala pokoj a nechala ji v blahé naději, že třeba poleví na delší dobu. Teď byla zpátky v plné parádě a škodolibě jí připomínala, proč nesedí v autě se svou sestrou, nýbrž zůstává doma. Jako kdyby tuhle věc neměla sobě samé – a především svému chorobně nespolehlivému tělu – za zlé několikrát za.

Domnívala se dlouhé roky, že všechny ty údajné zdravotní cviky, které dělala kvůli nejedné vadě svého těla den co den v naději, že to třeba časem dospěje do fáze, že bude všechno normální, budou aspoň trochu užitečně. Teď ale začínala vidět, že je to maximálně tak pro chvilkovou úlevu, zvlášť s postupujícím podzimem, který na ni měl větší vliv, než si vůbec chtěla a byla ochotná přiznat. Teď byla zklamaná i navzdory tomu, že tenhle svůj stav i své vyhlídky měla moc dobře znát – pravděpodobně v tom měla prsty ta typická letní mlha optimismu a všelijakých růžových nadějí, které se začaly rozplývat zároveň s tím, jak se krátily dny a slunce zářilo méně. Jako ostatně každý rok, který si pamatovala.