Sněhulák

kapitola čtvrtá

A M É L I E

Cirkus, který se doma odehrál poté, co přijela, byl všechno možné – ale rozhodně ne zábavný.

Teprve dlouho poté, co se slunce skrylo za západní horizont, se dostala do svého pokoje. Snažila se udělat malou večerní rutinu co nejrychleji, jenomže zraněná noha jí to výrazně ztěžovala. Nakonec, po dlouhém a marném boji, vzdala snahu natěsnat se do volnějších spacích kalhot a prostě se smířila s tím, že tohle zkrátka nepůjde. Po několik dalších minut jen schlíple seděla na křesle v rohu pokoje, mračila se na svou nohu v sádře a proklínala tu jednu jedinou chybu, díky níž se to stalo.

Už od samého rána z bílého valacha přímo tryskala nervozita a podráždění.

Nevnímala to, dávala mu koneckonců jasně najevo, že dneska rozhodně není den, kdy si může vymýšlet, co se mu zachce. A zdálo se, že se po pár dlouhých minutách přetahování se o to, kdo má dneska poslední slovo, jednoduše poddal tomu, co dívka na jeho zádech požadovala. Brala to jako uzavřenou záležitost, vyřízený konflikt... a proto s ním také s hlavou hrdě vztyčenou o pár chvil později vjela do arény.

Byl energický, pohyboval se svižně, sem tam doplnil své pohyby o pohození hlavou nebo švihnutí ocasem, což si ale každý přítomný musel brát jednoduše jako znak přílišné bujarosti. Nikoho nenapadlo hledat v tom něco speciálního, neobvyklého. Podávali koneckonců precizní výkon, tak co by měli řešit, že ano?

Dokonce ani jeho vlastní jezdkyně si nevšímala, jak v bělostném valachovi roste napětí. A když si všimla... bylo zkrátka příliš pozdě. V tu chvíli byla již obloha nad nimi zatažena černočernými mračny, skrze které se draly první burácivé zvuky hromu, sem tam se jimi dokonce prohnal étericky bílý blesk. Nepršelo, ale dunění se každému zakusovalo až do morku kostí.

A to bylo na vyděšené zvíře zkrátka příliš.

Amélie byla ráda, když se jí konečně společně s večerem podařilo po dvou dlouhých měsících, které strávila mimo domov, klesnout do postele, přetáhnout si přes hlavu deku a izolovat se od okolního světa. Doufala, že spánek k ní přijde rychle, že se jí zmocní hned poté, co se hlavou dotkne polštáře. Že se mu podaří po pár minutách čekání ji stáhnout do propasti temnoty, zapomnění na realitu. Že zkrátka nebude moci dnešek a všechno, co se stalo, hodit za hlavu a nevracet se k tomu pěkných pár hodin.

To se ale nestalo.

Sotva zavřela oči, vrátily se myšlenky a vzpomínky k tomu, jakým způsobem ji dnes ráno matka uvítala doma – tedy hned poté, co spolu s veterinářkou pořádně prohlédly Sněhuláka a přesvědčily se o tom, že na tom skutečně je tak neslavně, jak jí bylo tvrzeno prve. Přísahala by, že celý zbytek dne slyšela matku skřípat zuby pokaždé, když jí prošla (nebo spíše probelhala) zorným polem. Avšak držela se jakéhosi klidu překvapivě dlouho, celé hodiny na ni jedenkrát nezvýšila hlas, když se s ní bavila. Není asi ani nutné dodávat, že to nebylo nic spokojeného, připomínalo to spíš pověstný klid před bouřkou.

Vzhledem k okolnostem to byla hezká ironie.

Nervy jí vybouchly až u večeře. Tehdy, když dorazila jen o trochu později, jelikož se jí chvíli nedařilo poprat se zapřená o berle se schody, se konečně stalo to, na co všichni čekali – matce došly pocuchané nervy. A tak zatímco ona, Amika a jejich otec, který se vrátil necelou hodinu předtím, seděli u jídelního stolu a rýpali se v porci zeleniny, ona spustila všechno, co v sobě dusila už od rána.

Amélie skutečně nechtěla vzpomínat na to, jakými všemi výrazy i matka ten večer častovala, ale věděla, že si je nesmí brát tolik k srdci. Jejich matka byla... cholerická. Slabě řečeno. Polovinu věcí, které z ní v západu vzteku létaly, nemyslela vážně – a věděli to všichni obyvatelé domu. Amika i jejich otec zkrátka jenom mlčeli a pokoušeli se to přečkat, dokonce párkrát zvedli vidličku ke rtům. Zjevně byli více než zvyklí na to, co se tam dělo, jelikož tam byli po celý rok.