Sněhulák

kapitola šestá

A M I K A

„Kam se chystáš?"

Možná na sebe měla upozornit dřív než teď – když už stála necelý metr od blondýnky, jež k ní byla otočená zády, zcela zabraná do aktuální činnosti. Seděla na nízké židli v sedlovně a před ní visela na stojanu uzdečka, kterou se snažila vypucovat od vrstvy prachu, než ji bude nasazovat na koně.

Nepůsobila zrovna dojmem, že by se chystala někam prchat, ale... co si budeme, Amika byla zvědavější než celé stádo opic. Před necelou hodinou ji zaslechla svému bratrovi říkat, že na ni nemají čekat s obědem, protože se chce se svým koněm vydat někam ven, projít si trochu neznámý terén a seznámit se s prostředím, do kterého byla tak náhle vhozena. Informace tudíž měla přímo od zdroje – jenomže dřív, než si promyslela, jak to nadhodit, se už přistihla, jak mluví.

Dívka před ní – Diana, zatraceně... už by se měla naučit přemýšlet o ní jménem – div že nespadla z židle na následky poplašeného ucuknutí. Daleko k tomu rozhodně neměla, jen tak tak se zachytila stojanu vedle sebe, než nalezla ztracenou rovnováhu.

A ihned poté, co tak učinila, se otočila k Amice. Z kobaltově modrých očí jí sršely blesky jako za nejdivočejší bouře. „Co děláš? Snažíš se mě zabít?!" vyjela po ní bez sebemenšího zaváhání, jazyk nabroušený, zjevně po okraj plná nepříjemných emocí, které držela pod pokličkou. A Amika jí teď dala svým neopatrným činem pádný důvod vybuchnout a emoce si na něčem – někom – vybít.

Amika si neodpustila myšlenku, že pokud běžně vypadá tak trochu divoce – vysoko vyčesaný ohon trochu rozcuchaný, flanelová košile přes tričko rozevlátá, tkaničky nervózně svázané v neurčitý chumel –, teď se ten dojem ještě umocňoval společně se záblesky v očích. V jakémkoli jiném naladění by jí jenom tohle stačilo, aby sklopila hlavu, zamumlala neurčitou omluvu a vzala nohy na ramena, aby se na ni už nemusela dívat s provinilostí. Ale to nebyl aktuální problém, ani zdaleka.

„Promiň, promiň," zvedla obě ruce do vzduchu na znamení smíru, „nechtěla jsem tě vyděsil. Spoléhala jsem na to, že dveře k sedlovně skřípou dost hlasitě na to, aby sis mě všimla... asi ne."

Objasnění přišlo hned poté, co si vzápětí blondýnka z ucha dál od Amiky vytáhla sluchátko, z něhož i na tu dálku šlo zaslechnout hudbu. „Zjevně ne dost nahlas k tomu, aby se přeřvaly s tímhle," odvětila Diana v odpověď suše, ale Amika počítala jako úspěch, že hněv jí z tváře pomaličku vyprchával. Sluchátko odložila stranou, znovu se otočila ke své činnosti, kterou zjevně pomalu dokončovala, a chvíli mlčela, než jí zvědavost už zkrátka nedala. „Tak co jsi potřebovala, že jsi mě takhle přepadla?"

„Ptala jsem se, kam se chystáš."

Neuniklo jí, že se Diana pro sebe pobaveně ušklíbla. „Takže to za tím balíkem sena, když jsem mluvila ráno s Damiánem, jsi byla ty, co? Tipovala jsem tebe nebo Amélii, ale jelikož ona je lehce míň mobilní, bylo to ais předem jasné," pronesla s klidem, zatímco začala automatickými pohyby dávat rozebranou uzdečku zase dohromady. Bylo vidět, že v tom skutečně má cvik, protože brzy držela v rukou kompletní postroj. Amika si nemohla nevšimnout, že namísto udidla se blýskala vycíděná kytička hackamore*.

Amika jen pokrčila rameny. „Nechtěla jsem být příliš očividná... holt se nemůže pokaždé zadařit." Usadila se na okraji jednoho z křesel u stěny a v tichosti pozorovala, jak si Diana rovná všechny řemínky na svá místa. „A odpovíš mi tedy? Jen... z okolí toho nemůžeš znát hodně. Většina z cest na mapách ani není, prakticky žádná není značená. Dost lehce se tam ztratíš."