Sněhulák

kapitola desátá

D A M I Á N

Docházel do téhle školy sice tak dlouho, že by dny spočítal na prstech rukou, ale přesto už si našel svoje místo, kde našel trochu klidu.

Školní knihovna byla z celého Jiráskova gymnázia tím jediným místem, kde si mohl být Damián jistý, že se tam skryje před všemi nechtěnými pohledy a společností ostatních lidí – tou jedinou mu sem tam byla profesorka češtiny, občas i pár dalších studentů, kteří pátrali po povinné literatuře. Mohl se ale docela dobře spoléhat na to, že po většinu času dávali všichni jeho vrstevníci přednost prosluněné studovně plné pohodlných pytlů před o dost temnějším prostorem knihovny.

Tak tomu bylo i teď. Všudypřítomná profesorka měla hodinu, zatímco on musel přetrpět dvouhodinovou pauzu, než se ho tělocvikář pokusí donutit, aby na oválu vyběhal duši v zájmu bodovacích testů dřív, než bude na pohyb venku přílišná zima. Leč nepatřil k největším lenochodům, jeho pravidelným tréninkem běhu se stávalo pouze pravidelné nestíhání prakticky všeho, co šlo – což asi bylo docela výmluvné v tom, proč se na dnešní utrpení pod dozorem mrzutého padesátníka zrovna s nadšením nehrnul.

Teď ale neexistovalo nic jiného než jeho malá soukromá bublina – on sám seděl na zemi se zády zapřenými o jednu z masivních polic plných knih, kolem něho v tlumeném, ale příjemně přirozeném světle proletovaly snad celé miliony miniaturních částeček prachu, nohy měl smotané v tureckém sedu a s lokty opřenými o kolena v rukou svíral svazek knihy, na níž se už šlo dobře přesvědčit o tom, že něco málo zažila, že už si stihla letmo podat ruku na pozdrav se zubem času. Nebylo to extrémní, nedrolila se mu mezi prsty, divně nepáchla ani nevydávala při otáčení stránek podivné, podezřelé zvuky, ale šlo to poznat.

Pokud se dokázal nějak uklidnil, bylo to ponořením se do řádků knih.

Teď se mohl plně vnořit do příběhu příliš drzé, příliš odvážné dívky, která s ním sdílela vášeň pro knihy. Jedinými rozdíly mezi nimi byl věk, národnost, rok a to, že on si všechnu svoji četbu pořizoval legální cestou (možná mimo těch pár pdf děl, která si v ruce nedokázal nikde najít... ale nikdo mu nemohl vytknout, že se nesnažil, a to se počítalo, no ne?).

Myšlenkové pochody a jednání Liesel Meminger ho uchvátily natolik, že nepostřehl, že už vlastně není sám, dokud ho z tichého světa nevytrhlo hlasité spadnutí jedné z knih v místnosti na zem. Že by se tak stalo zničehonic bylo dost nepravděpodobné, jelikož police byly zatraceně pevné a knihy v nich byly řazeny až tak těsně u sebe, že žádná z nich neměla šanci na únik z obklíčení.

Někdo musel do police alespoň narazit. Nebo mu svazek vypadl z rukou. Tak jako tak, vytrhlo to Damiána ze světa, ve kterém se nemusel starat o vlastní problémy, a vrhlo ho to do reality se stejnou ráží, jako kdyby dostal tvrdý políček. Nic příjemného.

Chystal se jen věnovat neznámému otrávený pohled skrze regály a zavrtat se zpátky do příběhu, když ale zaslechl hlas, jenž mu byl nepříjemně povědomý. „Ale no tak, není to tak zlé, ne?" ozvalo se s podtónem zvonivého smíchu, jenž vám bublá v hrdle dobrou chvíli, než konečně zmizí. „Není se čeho bát, fakt. Kdo chodí jen tak do knihovny? Jsme tady samy."

Damián, který doteď absolutně netušil, co tu jeho sestra pro všechny na světě dělá, to najednou skutečně přestával chtít vědět.

„Co když se vrátí Radonínská? Ta ženská tu prakticky bydlí." Tenhle hlas nepoznával. Patřil jakési dívce, s níž se pravděpodobně nikdy nesetkal, a zněl, že je jeho majitelka přinejmenším nervózní. Taky mírně zadýchaná, ale to šlo zaslechnout a postřehnout skutečně jenom v mrtvém tichu, které tu panovalo. „Neber si to špatně, ale... nechci mít kvůli tomuhle problémy."