Sněhulák

kapitola pátá

D I A N A

„Máte to tu hezké, Gabrielo."

„Děkuji, dávám si záležet na tom, aby to nějak vypadalo..."

„Dá docela práci zkombinovat dřevo a takovouhle zelenou do hezké kombinace... ale vám se to povedlo na jedničku, to musím uznat."

Ještě jedno protočení očima a Diana měla pocit, že jí příště docela vypadnou z důlků. Aspoň by je to donutilo zmlknout a řešit něco jiného než kuchyňský nábytek.

Celá snídaně se nesla v dost hořkosladkém nádechu a dívka začínala víc a víc litovat, že nemohla být v té chvíli kdekoli jinde. Mohla být užitečná, sledovat, jak se Pluto angažuje na nové prostřední, pomáhat ve stájích... a ne se s prázdným výrazem rýpat v misce ovesných vloček, zatímco její otec s matkou zapáleně lezli tak hluboko do pozadí Gabriele Čamekové, že kdyby pořádně otevřela ústa, mohla by spatřit špičky jejich nosů. Nové prostředí ji znervózňovalo samo o sobě, nepotřebovala do toho ještě pocit, že by se raději propadla kilometr pod zem než dál poslouchat to, co předváděli její rodiče.

Pohlédla letmo napravo. Na vysoké barové židli tam stejně jako ona seděl Damián a věnoval se vlastní misce snídaně, přičemž něco lovil na instagramu. V uchu dál od ní měl zastrčené sluchátko, z druhého, které volně viselo jejímu bratrovi kolem krku, mohla Diana slyšet útržky textu a hudbu. Malá známá věc v neznámém prostředí byla něčím, za což ho zbožňovala. Nedalo jí práci poznat, co je to zač, koneckonců... oba dva jeli podobné songy od doby, kdy se trochu naučili anglicky a začali rozumět alespoň hrstce slov.

Uznejte, učit se cizí jazyk je zábavnější, když vás k tomu motivuje živý rytmus Hear Me Now, no ne?

Divila se, že si dokáže Damián udržet takový klid, že mu ke štěstí stačí trocha teplého jídla a heslo od wifi. Ale na druhou stranu, když ho sledovala, jak bezstarostně sjíždí celou svou zeď novinek a přitom pohupuje hlavou mírně do rytmu, nejenže mu ten klid záviděla, ale začínala ho na sebe tak trochu přetahovat také. Jako kdyby byl nějaké antistresové video, které z ní vysávalo nepříjemné pocity a nahrazovalo je podivně příjemnou útěchou, jež ji hřála na hrudi přímo u srdce.

Přišla si jako v nějakém soukromém transu... dokud ji z něj zase nevytrhlo prásknutí dveřmi odněkud z nitra domu, pronásledované hlasitými kroky na příšerným způsobem rozvrzaných schodech.

Diana odtrhla pohled od svého bratra a pátrala očima po zdroji toho hluku – a našla ho ihned poté, co do kuchyně jako vleká voda vtrhla jakási dívka, pravděpodobně jedna z dcer Gabriely Čamekové. A leč Diana měla dost důvodů, proč si nemyslet o téhle rodině zrovna dobré věci, přesto se neubránila pár vteřinám, kdy ji pozorovala tak zaujatě, jak jen to šlo.

Neznámá nebyla nikterak přehnaně vysoká, ale za malou by ji také nikdo označit nemohl. Svítila si na cestu bledou, skoro až alabastrovou kůží, což byla takhle krátce po létě docela nečekaná podívaná. Tmavé, v šeru skoro až černé vlasy měla svázané nahoře na temeni do rozcuchaného drdolu, který tam držel snad jenom veškerou silou své pozůstávající vůle. I takhle na dálku si Diana všimla několika karmínově rudých pramenů. Zelené oči, které celé kulaté tváři dominovaly, se trochu zaraženě rozhlížely po kuchyni, sjížděly nečekané osazenstvo – nejprve Dianiny rodiče, poté z míry stále nevyvedeného Damiána a nakonec i ji samotnou. Pozorovatelka si nemohla nevšimnout, jak zvláštně drží dívka celé svoje tělo – záda se jí pod velkým spacím tričkem mírně kroutila a bylo znát, že i boky, na nichž visely volné tepláky, má poněkud zvláštně vychýlené z normy. Na chladné kachlové podlaze stála naprosto bosá a jak stála, několikrát si podvědomě přešlápla ve znamení, že to zřejmě nebylo zrovna dobrým nápadem. Ale na to, aby si to ten rozmýšlela, byla příliš zaražená.