Sněhulák

kapitola devátá

A M I K A

Trávit čas s Dianou Klichovou jí připomínalo poflakovat se bok po boku časované bombě.

Blondýnka byla v posledních pár dnech tím jediným člověkem, s nímž se vídala i mimo vynucený čas, který musela při společných jídlech trávit s rodinou. Dobrovolně se přizpůsobila tomu, že ji Amika nechtěla nechávat po okolí jezdit úplně samotnou – po pár dnech, kdy prošly většinu stezek okolo, už ani ne kvůli její orientaci, nýbrž se začala obhajovat tím, že je to proto, že se jí nelíbila vize, že se Dianě tam venku může něco stát –, za což se jí dívka mstila dlouhou, snad nekončící řadou otázek. Těmi strávily většinou tu nejdelší část vyjížďky. Někdy to byly hluboké, osobní dotazy, zatímco jindy šlo o naprosté kraviny a zbytečnosti. Tak nebo tak, po nějakém čase si přišla Amika, že o ní už musí Diana vědět snad všechno, zatímco ona sama odpovídala jenom zřídkakdy a zůstávala zčásti pořád tou samou pochodující záhadou – a Amiku den ode dne víc a víc zajímalo, co se za tou fasádou odtažitější blondýnky ve flanelu vlastně skutečně ukrývá.

Pokud něco měla v sobě zakořeněné tak hluboko, že to už jen stěží šlo potlačit, byla to právě zvědavost. A ta společně s rostoucí záhadou Diany sílila. Zákon akce a reakce, tak si to v hlavě obhajovala, zatímco po večerech ulehala s úvahou nad tím, na co by se jí měla zeptat příště.

Zatímco dopoledne i část odpoledne trávily obě ve škole – Amika navštěvovala nejbližší gymnázium a právě díky změnám třídy pro každou hodinu už se několikrát stalo, že Dianu potkala ve skupinkách studentů z vyššího ročníku, leč se tam k sobě nehlásily a držely se vlastních hloučků známých –, stalo se pro ně nepsaným pravidlem se sejít ve čtyři u stáje a poté vyjet ven. Dny se výrazně zkracovaly, ale to nevadilo ani jedné, naopak, stalo se to dost dobrým námětem k tématu. Obě klidně jen vedly koně krokem, zíraly na hvězdnatou oblohu, utápěly se v tichu a prostě jen zhluboka dýchaly.

To potřebovaly obě. Dýchat. Za celé dny na to měly mezi školou a rodinnými povinnostmi času jenom velice málo, téměř vůbec. Byla to vítaná změna.

Přesně v téhle situaci byly i nyní.

Amika vedla Supernovu udusanou polní cestou volným krokem. Otěže svírala jen pravou rukou, tu levou měla vraženou hluboko do klokaní kapsy velké červené mikiny. Své větrové bundy se vzdala už tak před dobrou půl hodinou, když se začala klepat chladem Diana, která to neodhadla a vyjela jenom v tričku a jedné ze svých četných flanelek. A i když teď Amice nebylo zrovna teplo, rozhodně na tom byla lépe, než by byla Diana bez téhle její malé oběti. Dívka vedla Pluta po jejím pravém boku, na rozdíl od Amiky otěže držela oběma rukama, jelikož ji napadlo si alespoň vzít rukavice. Tedy, těmi se Amika mohla chlubit také, jenomže dneska v rychlosti popadla ty, co se jí jako první dostaly pod ruku – a ukázalo se, že šlo o ty, jejichž prsty končily už u prvního článku a nechaly zbytky prstů křehnout v nadcházejícím nočním ledovém vzduchu.

Kdyby Amika dávno nevěděla, že se podzim i zima začínají hlásit dost jasně o slovo, ten fakt, že jí právě skoro upadly prsty mrazem, jí to připomněl velice názorně. Nejraději by si nafackovala za to, že se nepodívala, co si bere za rukavice, ale teď bylo pozdě litovat. Holt to musela vydržet, a tak si střídala otěže v jedné ruce a tu druhou si hřála v záhybech hřejivé látky.

„Blíží se úplněk."

Na Dianino tiché konstatování Amika reagovala vzhlédnutím k nebi. Na něm se rýsoval jasný stříbrný kotouč měsíce, který se skutečně blížil kulatému tvaru, pravděpodobně byl pouhý jeden, dva dny od něj. Hvězdy kolem se pomalu začínaly ukazovat ve vší své jasnosti. Před pár dny se přehazoval čas, což znamenalo, že nyní už den co den vyjížděly prakticky za tmy a tohle se mělo stát normou. Normou, na kterou si obě uměly docela dobře navyknout, jelikož šlo o krásnou podívanou.