Sněhulák

kapitola sedmá

L E A

Ostré sluneční paprsky vytáhly Leu z postele už v brzkých ranních hodinách.

Ne, že by nebyla zvyklá vstávat brzy – nemohla si dovolit vyspávat, když měla většinou na starost snídani pro koně, které rozhodně nešlo prostě s mávnutím ruky odložit na později –, ale neonové číslice budíku jí říkaly, že dneska to skutečně bylo moc. Bylo sotva půl páté ráno... a to přitom šla spát až někdy kolem jedenácté. Měla by ještě vyspávat... ale místo toho byla náhle probuzená jako po nejvydatnějším spánku ve svém životě. Tušila, že by se měla ještě pokusit usnout, že budík ji stejně vzbudí už za dvě hodiny, ale zároveň věděla, že pokus o další spánek by teď skončil stoprocentním neúspěchem.

Nezbývalo tedy nic jiného než se poddat a nekrvácet při předem prohrané bitvě. Jednoduše ze sebe skopla přikrývku, aby neměla díky ztrátě svého pracně nasysleného tepla už žádný důvod zůstat ležet, a vzpříčila se do sedu, nohy spuštěné z kraje postele. Na první pokus narazila špičkami prstů na nohou do něčeho teplého a ihned ucukla – než jí došlo, že to není žádné monstrum, jež by se ji chystalo pozřít, nýbrž do malého klubíčka schoulená fenka australského ovčáka.

Nikita byla původně štěnětem, které Gabriela Čameková pořídila svým dcerám k Vánocům před několika lety. Obě se jí věnovaly, to jim vytknout nešlo, ale když Lea přišla, skoro okamžitě se upnula k ní. Po dvou letech, co tu strávila, už se pohybovala víceméně jen mezi ní a Amikou – leč s nimi často jezdila po soutěžích, Amélie si k ní už takovou cestu nenašla a raději se zaměřovala na koně. Co byly nyní zpátky, fenka pravidelně spávala v jejím pokoji a odmítala se vrátit ke kdysi prováděnému spávání venku. Nikomu to už ani nepřišlo zvláštní.

Teď na ni upírala pár nevinných očí, jednoho nebesky modrého a jednoho čokoládově hnědého, čenich se jí mírně cukal a vypadala, že leč se probudila pohybem Lei, je připravená vyrazit hned ven. Na rozdíl od Švýcarky z fenky veškerá nastřádaná energie přímo sršela. To se by se jí občas také hodilo... zvlášť po ránech, kdy i navzdory únavě odmítala pít na probuzení kávu na úkor svého milovaného kakaa a čelila četným výčitkám, že zase nebyla minulou noc schopna jít spát normálně.

„Co ty na to, děvče?" zavrkala tiše k fence, která jejím směrem ještě víc nastražila bystré uši. „Vykašleme se na to obě dvě a půjdeme ven, co?"

Odpověď byla docela jasně vyjádřena tím, že se Nikita během pár vteřin vymrštila na nohy, o pouhý jeden moment později už stála u dveří z pokoje a nadšeně kňučela. Zdálo se, že leč byla vytržena ze spánku, nikterak jí to nevadilo. To byl bod, kdy Lea věděla, že teď už nemá šanci zůstat, a raději se jala co nejrychleji obléci, načež vzala za kliku a vypustila netrpělivou fenku ze dveří. Hlavou jí proletěla krátká poznámka: „Vypusťte Krakena...", než se spěšným krokem vydala v jejích stopách.

Venku ji uvítalo temné nebe poseté miliardami stále silně zářících hvězd. Sotva se dostala pod širé nebe a zvrátila hlavu k inkoustové černi nad sebou, na rtech se jí automaticky vytvořil široký úsměv. Do tváří a holých dlaní se jí zakousl typický ranní chlad. Slyšela, jak Nikita obíhá kolem a rejdí čumákem ve štěrku, jak pravidelně obě dvě oddechují. Nos se jí naplnil důvěrně známou vůní koní, zaslechla několik z poníků, kteří obývali blízký výběh ve dne v noci po celý rok, podupávat a poržávat. Bylo jí jasné, že se musela fenka vydat přímou čarou k nim, aby je mohla náležitě uvítat a popřát jim tradiční dobré ráno.

Tohle byl důvod, proč tolik zbožňovala rána. Nenáviděla vstávání, ale když už se vykopala z postele, stálo to zatraceně za to. Zatímco totiž postávala prokřehlá chladem na místě, prohlížela si hvězdy nad hlavou a koupala se ve stříbrném jasu slábnoucího měsíce v úplňku... cítila se skutečně naživu. Tak naživu, jak vás jindy donutí cítit se jenom vaše ze všech nejmilovanější písničky na plné pecky ve sluchátkách. Tak naživu, jak se cítíte, když cváláte na silném koňském hřbetu otevřeným prostorem a celý svět tlačí proti vám. Tak naživu, jak se musí cítit pták, když pod letkami cítí vzdušné proudy.