Sněhulák

kapitola jedenáctá

L E A

„Přitáhni ty otěže, nesmí si dovolovat!"

S nedůvěrou pozorovala, jak po druhé polovině velké jízdárny nechával kroužit mladou klisnu Dominik Klich, nový hlavní trenér Gabriely Čamekové – alespoň v dobu, kdy bude Amélie neschopná jezdit, ale něco jí říkalo, že s největší pravděpodobností i poté; Gabriela si ostatně celý uplynulý rok stěžovala, že v jejich přítomnosti musí být na vše sama (už tak nějak nepočítala za řádnou výpomoc Amiku, jelikož její mladší dcera nemohla odjezdit to, co Gabriela, Amélie nebo právě Lea – a to všechno kvůli skolióze v zádech, která ji odstřihla od vysokého jezdeckého sportu už před lety... a sem tam si Lea neodpustila myšlenku na to, zda to pro její milou dušičku vlastně nebylo tak nějak dobře). Poznala v kobylce Jellybean – byla prakticky čerstvě obsednutá a byla s ní kupa práce, jelikož nebyla jen nezkušená, ale také mimořádně energická.

Teď v jejím sedle seděl asi patnáctiletý kluk. Lea ho znala od vidění ze stájí a věděla tedy jen to, že u Gabriely doteď pouze bere příležitostné lekce, ale sám o sobě by neměl v sedle vyrazit ani na dvůr – a tím poslední místem, kde by měl dle Leina názoru nacházet, byl Jellyin hřbet. Stačilo skutečně málo k tomu, aby si kobylka pod vedením nezkušeného kluka odnesla následky na celý život, aby se pokazila jediná drobná věc a ona byla... zničená jak po psychické, tak po fyzické stránce – jak už to tak nezřídka kdy bývalo u tvrdou, za vítězstvím a slávou se ženoucí rukou vedených drezurních koní.

Raději odvrátila zrak, protože tak to už zkrátka dělávat musela. Neměla na výběr, pokud chtěla zůstat tady – s alespoň malou iluzí svobody a samostatnosti. Prostě se musela dívat jinak a mlčet, nedávat žádným způsobem najevo, jak proti srsti jí umí takové výjevy být.

Nemohla s tím nic udělat, tak si zachovávala aspoň zbytečky svého psychického zdraví tím, že se ze všech sil snažila na tom nelpět. Zatím to vycházelo, ale nemohla zaručit, že to tak bude na dlouho. Věděla moc dobře, že podobní démoni uměli číhat za každičkým rohem, takže pro ni bylo rizikem nechávat tuhle svou stránku zcela bez dozoru a pravidelných kontrol. Velice snadno by mohla při špatné myšlence položit imaginární chodidlo na dobře skrytou nášlapnou minu... a byl by konec.

Raději se soustředila na svoji aktuální práci – byl jí osmiletý hřebec vrané barvy; jeho ebenová hříva za ním povlávala jako zlomená křídla padlého anděla. Nesl se s grácií, lehkostí typickou jeho baroknímu plemeni. Jediný kladrubský kůň v Čamekovic stájích byl nadějným kusem, co byla pravda. Dával to Lee najevo každou bezchybnou figurou, kterou provedl na každou lehkou pobídku, na každý – okem přihlížejícího neviditelný – signál. Už po pár minutách dívce začalo připadat, že tady nejde o trénink, nýbrž o pouhé protažení perfektního stroje, jehož od svých kovových bratří lišilo pouze to, že se mu plece chvěly dechem. Jako by byla jezdkyně usazená v jeho sedle pouhým doplňkem s jediným účelem – působit reprezentativně, hezky, esteticky.

Měli působit, že jsou jedno tělo a jedna duše. Nemohli by být ale dále od pravdy.

Pro Leu byla jízda na tomhle vraníkovi – celé jeho jméno znělo Siglavi P.Basilika VIII*, ale ona si zvykla to zkracovat pouze na Siga – připomínkou toho, že v některých chvílích byla přesným opakem. Nebyla tam nahoře ani trochu zapotřebí, jelikož od malička do vysoké drezury trénovaný hřebec zvládal všechny kroky na milimetry přesně, zatímco ona jen držela záda zpříma, lechtáním na bocích mu říkala, kterou z figur má udělat teď, a držela otěže v jedné vodorovné linii se zemí. Kůň se posouval vpřed, do stran s elegancí tanečníka baletu, dával všem jasně najevo, proč přesně si tolik lidí na světě myslí, že drezura je vlastně tanec – jen s výjimkou toho, že místo baletních piškotů si na nohy natáhnete vyblýskané vysoké boty a usadíte se do sedla zvířete, které mnohdy má svou vlastní hlavu a vůli, alespoň dokud ji někdo nezlomí a nepodrobí si ji.