Sněhulák

kapitola druhá

D A M I Á N

„Proč tak moc mrháš svým životem?"

Damián si nemohl pomoci, ale už ho začínalo pomalu durdit pozorování své sestry, která poslední hodinu a půl strávila v jediné poloze, zcela bez hnutí ležíc na zádech na nepohodlné posteli v motelovém pokoji a upírala zrak upřeně do stropu, medově zlaté vlasy rozprostřené kolem hlavy jako nějakou svatozář a v očích prázdný, snad až mrtvý výraz. Její bratr se už několikrát pokoušel zjistit, co pozoruje, ale vždycky, když se zadíval ve směru jejího pohledu, spatřil jenom několik tenkých prasklin v omítce na stropě.

Jindy nevydržela sedět v klidu ani pět minut, takže její současný stav začínal být s každou další uplynulou minutou podezřelejší a podezřelejší. Damiánovi to občas nedalo a sledoval, zda se jí hrudník vůbec zdvihá dechem, ale vše vypadalo v pořádku.

Problém nevězel ve fyzickém těle, nemohla být dokonce ani vyčerpaná, jelikož celý den nebyla vystavená nikterak namáhavé činnosti... takže to všechno vězelo jen a pouze v hlavě.

Když teď promluvil konečně vydala nějaké podstatnější známky života – rychle zamrkala, zapřela se o lokty a zvedla se na nich tak, aby mohla na svého bratra, usazeného u stolu s otevřeným laptopem před sebou, bez větších problémů pohlédnout. Snažila se rychle natáhnout masku ležérnosti, obočí jí vyletělo vzhůru, mírně nakrčila čelo a nos... ale jemu stejně neuniklo, že v modrých očích se jí leskne něco, co podezřele připomínalo slzy. Ano. Definitivně se jí v hlavě dělo něco nemilého.

„Co se děje?"

„Netuším, o čem mluvíš," namítla chabě, ale poté svoje malé divadlo vzdala, jelikož musela poznat, že byla odhalena, a spadla s útrpným povzdechem zpátky do původní polohy – jen s tím rozdílem, že ruce tentokrát nechala rozpažené, pravačka jí čněla z okraje postele do volného prostoru. Pevně sevřela víčka k sobě, vypadala, jako kdyby doufala, že se dokáže teď probudit z nějakého děsivého snu. Podle výrazu, který měla, když je opět otevřela, to ale moc úspěchu nesklidilo.

Damián si povzdechl. Svoje dvojče měl rád, ale Diana uměla být skvělá drama queen, čímž mu kolikrát řádně lezla na nervy. Dnešek byl zjevně výjimkou jen proto, že si o ni dělal skutečnou starost.

„Nepředstírej, že jsi v cajku. Celý den pořádně nemluvíš, teď ležíš přes hodinu na místě, nehneš se, jen sem tam mrkneš a zíráš do stropu. Máš šanci být venku a trochu si užít Pluta, ale místo toho se koulíš tady... tak kde přesně je tohle v pohodě?" Rázným pohybem zaklapl laptop, jelikož mu bylo jasné, že teď už stejně nic neudělá. „Tak to vyklop. Co se děje?"

Loupla po něm nenadšeným pohledem. Těžko říct, zda jí byla víc proti srsti vize toho, že ji prohlédne tak snadno, anebo fakt, že to s ní chce rozebírat. Jak ji ale znal, šlo o první možnost – a jen doufal, že tahle její náhlá změna osobnosti neovlivnila i tuhle její stránku, protože tím pádem by to z ní nedostal už vůbec nikdo. Pochyboval, že by se zrovna Diana nadšeně zpovídala rodičům, kteří se chystali ke spánku ve vedlejším pokoji, o tom, co zlého se jí děje uvnitř hlavy. Jindy se jim obloukem vyhýbala a udržovala s nimi tichou domácnost, z celé čtyřčlenné rodiny komunikovala pořádně jenom s ním, vynahrazujíc si na něm mimo vztahu s rodiči i vlastní asociální povahu, díky níž měla problémy kdekoli navázat kontakt s někým dalším.

Oba dva už vylezli z té puberťácké fáze, v níž se vzájemně nesnášeli, a zjistili, že když už nic jiného, oporou jsou si vzájemně celkem dobrou.

Chvíli to trvalo, ale nakonec Diana povolila. Damián to poznal dle toho, jak poraženecky znovu semkla oční víčka k sobě a nadechla se ke slovům, která měla přijít. „Jenom prostě... uvažuju nad tím, jak moc mě naši musejí nenávidět, když se ze všech nabídek v republice rozhodli sáhnout zrovna po té, která je snad proti všemu, co jsem ochotná skousnout – a že to moc dobře vědí," odfrkla si, hlas jí přitom z řeči postupně slábnul, až svůj poslední dodatek prakticky jen zašeptala.