Sněhulák

kapitola třetí

P L U T O

minulost

S trochou nedůvěry sledoval, jak se k němu přes rozlehlou plochu pastviny blíží dvojice postav.

Starší muž kráčející vlevo byl zjevně v dobré náladě – pískal si, oči mu jiskřily, rozježené blonďaté vousy mu čechral vítr, na rtech se mu držel úsměv od ucha k uchu. Na jeho mírně snědé kůži se podepisovalo pořád silné léto, které se tenhle rok nechtělo vzdát své vlády bez boje, a kolem přimhouřených očí a koutků úst se mu hloubily vějířky vrásek. Oblečený v džínách, košili a kovbojských botách vypadal jako ta typická ukázka kovboje, kterého známe z poloviny amerických filmů o divokém západu. Chyběl mu do té vize už jen klobouk, místo něj se slunce tedy opíralo alespoň do chumáče skoro platinově blonďatých vlasů.

Dívka napravo naopak vypadala trochu nervózně. Vlasy měla dlouhé téměř k pasu a svázané do tlustého copu přes rameno, jen několik krátkých pramenů kolem tváře jí bral neodbytný vánek, jenž byl v nekonečné frontě dusného počasí posledních týdnů hotovým požehnáním. Modré oči se skrývaly za černými obroučkami brýlí, které za pár let měly téměř zcela nahradit kontaktní čočky, a bylo v nich vzrušení ze situace smíchané s obavami, že se jejím přičiněním něco stane, něco, co zkazí celé jejich snažení. Oblečením se mírně podobala muži a ve tvarech jejich tváří se nezapřela krevní spřízněnost.

Šlo o jejího strýce, bratra matky, a podobala se mu – stejně jako její dvojče – mnohem více než oběma svým vlastním rodičům... a co se týkalo sympatií a mateřské role, tam také byl leckdy mnohem výše než oni. A to mimo jiné díky jeho přístupu ke zvířatům, kterým si dokázal svou neteř získat.

Teď držel v rukou ohlávku, s níž ihned suverénně zamířil ke klisně, která se pásla opodál, zatímco dívka zůstala hledět z očí do očí drobnému plavému hřebečkovi. Klisna si nechala jednoduchou provazovku natáhnout na hlavu bez protestů, ihned poté se zase spokojeně sklonila ke trávě, která přímo volala po spasení, zjevně zcela beze strachu, že by kterýkoli z přítomných dvojnožců mohl nějak ohrozit jejího mladičkého potomka, jenž se po dlouhých nemotorných nohách sunul po travnaté plošině o kousek vedle.

K němu se opatrně vydala dívka.

Hříbě zůstalo stát na místě jako zařezané, nehnulo ani brvou, jenom upřeně sledovalo, jak se k němu mladá dívčina pomalu blíží s rukou vztaženou dlaní k němu v mírovém gestu. Nozdry se mu roztahovaly do šířky, netušil, co od ní tak úplně čekat, ale na jednu stranu... pokud byla jeho matka tak klidná na vodícím lanu toho muže, proč by se měl důvod bát?

Možná proto vyčkal až do chvíle, kdy dívka přišla až k němu a pomaličku zabořila prsty do její měkké hříběcí srsti v oblasti krku. Chvíli čekala, zda bude hřebeček protestovat, ale když držel, pokračovala a opatrnými pohyby ho hladila a dávala mu okusit první kontakt s člověkem, který absolvoval během těch dvou dní na světě. Nevypadalo to, že by se to hříběti jakkoli nezamlouvalo. Jen ji zkoumalo zvědavým pohledem čokoládových očí, sem tam se k její ruce dokonce spokojeně přitisklo.

Z děvčete sálalo teplo, vonělo životem... a především člověčinou.

Překvapilo ho, že to v něm nevzbuzovalo už žádnou další nedůvěru, naopak – cítil, že se té vůně, která ji obklopovala jako přívětivá náruč, nemá vlastně důvod bát. Jediné doteky, které od ní přišly, byly něžné, sotva je na sobě cítil, a nikterak ho neděsily. Nebyly prudké, byly příjemně hřejivé. Mírně se podobaly těm, jimiž ho častovala matka – a to bylo možná právě to, co v něm prorazilo ostny nedůvěry a nechalo ho zcela pokojným stát u ní, nechat se hladit a držet jako socha.

„Zdravím, maličký," zavrkala k němu tiše. Hřebeček k ní jako na povel našpicoval uši, zvědavý, co za zvuk jí to sklouzlo ze rtů. Neubránila se tichému zahihňání. „Jakpak ti budeme říkat?"

Nebylo jisté, zda je to otázka do ticha nebo pro jejího strýce, ale ten měl zjevně s odpovědí dosti jasno. „To je jen na tobě, Diano," oznámil jí, zatímco v dřepu drbal kobylku na čele pod kšticí smetanově bílé hřívy. „Přeci jen, můj kůň to přeci není, že ano?"

Dívka se při té připomínce celá rozzářila. Leč už díky otcově práci a strýcově ranči potkala spoustu koní, nikdy jí nebylo povoleno nazývat některého z nich svým vlastním – až doteď, kdy strýc konečně svými naléhavými slovy zlomil jejího otce k tomu, aby jí nechal hříbě, které mu nedávno porodila nejmilejší kobylka, jeho zbožňovaná Lissa. Hřebeček před ní se měl v budoucnu stát jejím parťákem ve zločinu – a pokud byste se jí zeptali na to, jaký pocit to byl, musela odpovědět, že skutečně náramný.

Zkoumavě si ho prohlížela a neodpustila si lechtivý smích, když hříbě začalo bezzubými dásněmi ožužlávat její prsty. Vypadal živý, s chutí do života, která se projevuje u všech mláďat a dodává jim takové to nevinné kouzlo. Všimla si ale něčeho, co nečekala. „Není trošku malý?" optala se zvědavě, protože jí přišlo, že na své plemeno je mladý plavák skutečně nizoučký.

„Je," dostalo se jí hned vzápětí potvrzení. „Možná se z toho vydrápe a vyroste, možná ne a prostě bude menší. Ale pod výšku koně by snad jít neměl... nechceme se modlit při tréninku poníka, no ne?" zasmál se strýc a pokračoval v drbání Lissy, která po něm jen občas loupla očkem a natočila k němu uši, jinak se plně věnovala své zbožňované trávě. „Je to holt taková malá planetka."

To označení dívku zaujalo. „Malá planetka..." zašeptala si tichounce pro sebe, zatímco hříběti čechrala hřívu, která pořád měla spíš hnědou než černou barvu. „Co takhle Pluto?" pronesla o něco hlasitěji, až k ní hřebeček natočil zvědavě uši. „Co ty na to, kluku? Taková malá planetka, u které se všichni dohadují, zda to je planeta nebo ne... respektive zda je pořád kůň nebo ne."

Odpovědí jí bylo hrobové mlčení hříběte, ale na druhou stranu smích jejího strýce. „Myslím, že nic lepšího už ani vymyslet nemůžeš," nadchl se pro tu ideu... a bylo vlastně vymalováno.

Děvčeti se na lících objevil ruměnec nadšení a očima se jí prohnal vír emocí, které jí v tu chvíli přišly jako zhmotněný sen. A právě s tím zasněným nádechem ve výrazu sledovala, jak se hříbě po pár chvilkách vydalo svižným tempem k matce, aby se důležitě napilo. Zatímco malý hřebeček ukájel svůj hlad, ona se nadšeně otočila ke strýci, oči rozzářené jako párek lampionků.

Už v tuto chvíli bylo dosti dobře jasné, že tohle malé střetnutí planetky s planoucí hvězdou bude mít zajímavou budoucnost.

* * *

přítomnost

Už bylo načase, aby tenhle příšerně dlouhý den konečně skončil.

Když se valach konečně dostal z přepravníku na pevnou zem, slunce se už pomaličku sklánělo k západu a vzduch se začínal ochlazovat. To bylo jedině dobře – v jeho dočasném pojízdném stání bylo možná až přílišné teplo a on na sobě navíc měl ještě přepravní deku. Jeho majitelka si byla docela dobře jistá, že až ji z něj stáhne, najde tělo zbrocené nějakými těmi krůpějemi potu, ale zároveň bylo jisté, že uprostřed žhnoucího léta by to bylo daleko horší než teď, s nadcházejícím podzimem.

Sotva se dostal ven, hlava mu vyletěla vzhůru a nozdry začaly zvědavě nasávat množství zvláštních, nových, cizích pachů, které se mísily všude kolem a slibovaly nový začátek. Těsně poté valach prudce vsál do plic vzduch a nechal okolí rozvibrovat zvukem dlouhého, hlasitého zaržání, které se zarylo až hluboko do morku kostí a nechalo po sobě vibrující odezvu.

Speciální planetka dorazila. A všichni to potřebovali vědět.

♫ Bryan Adams – Here I Am ♫