Sněhulák

kapitola třináctá

věnování mrsknuto inspiraci pro scénku v druhé části kapitoly... Rasmus by byl pyšný. :smirk:

* * *

Nestihla ji zachytit včas.

Přála si, aby dokázala přetáčet čas. Být jakási obdoba Max Caulfieldové, která každé špatné slovo může vzít zpátky a vykonat nakonec to dobré, která dokázala jen s trochou snahy zachránit svou kamarádku od toho, aby skočila ze školní střechy. Přála si to tak usilovně právě proto, že ona sama to neodkázala – nedokázala udržet svoji přítelkyni, svoji spřízněnou duši mezi živými.

Klečela tam, na té ledové dlažbě plné kaluží, jejichž voda se jí vsakovala do nohavic džínsů. To bylo avšak jenom jednou z jejích posledních starostí. Všechno bylo málo důležité, všechno působilo malicherně a nicotně, jako by si nedokázala představit, že na tom kdy lpěla. Možná na tom zkrátka nedokázala lpět nadále – poté, co byla ona pryč, už jí to bylo jenom jedno. Třásla se, přičemž sama si nebyla jistá, zda na to měl větší vliv chlad, jež se do ní zakusoval, nebo návaly pláče.

Slyšela policejní sirény, jejichž řev se začínal pomalu ozývat z dálky. Někdo už pravděpodobně viděl důsledky a zavolal policii. Brzo se to tu bude hemžit lidmi v uniformách, kteří ji budou podezíravě sledovat, hodí přes ni deku, budou na ni mluvit. Ptát se na otázky, na které jim nebude ochotná odpovídat, takže to bude jednoduše kdo z koho, kdo bude tvrdohlavější v tom, aby si protlačil svoje. A s tím, jak se v ní vše svíralo a jakýsi reflex vše uzavíral do malé, ztvrdlé kuličky, tušila, že dneska bude výhra přána jí.

Alespoň v jedné, jediné věci, která ale byla v porovnání s jejím selháním jako kapka pitné vody v obrovském znečištěném radioaktivním jezeře.

Přemýšlení o čemkoli bolelo. Zabila ji. Byla o tom přesvědčená, říkala si, že by stačila jenom ta trocha větší schopnosti z její strany a všechno by mohlo být jinak. Ale nebylo, byla zaseknutá v téhle verzi reality. „Mi dispiace molto," zašeptala do absolutního ticha, ale jí samotné to znělo hlasitěji než výstřel z kanónu. „Mi dispiace così tanto di non poterti salvare... Mi dispiace molto..." Opakovala ta slova stále dokola a dokola, neubránila se tomu, aby se jí do perfektně vybroušené italštiny vnesl nádech přízvuku mateřského jazyka. Nakonec se neudržela, přidala k tomu všemu ještě něco. „Prosím... odpusť mi to."

Věděla, že neodpustí. I kdyby na ni právě shlížela z Nebes, ve které věřila, byla by rozzuřená – pořád měla před očima zášť s hněv, s nímž udělala krok dozadu. Stála na samém okraji římsy střechy, tudíž krok vedl do prázdna – a ona ji tím ztratila. A nebylo v její moci čemukoli zabránit, jelikož si vlastními předešlými činy zabouchla vrátka k tomu, aby měla šanci jí to rozmluvit.

Věděla, že Daniela považovala sebevraždu za jeden z nejhorších hříchů... a přesto se k němu snížila radši, než aby musela pokračovat v existenci tady.

Vedle ní.

* * *

To, co ji po praštilo ihned po probuzení, byla kocovina.

Hlavu měla jako jeden obrovský střep, krev jí s ohlušující ozvěnou tepala v uších, mozek jako kdyby se nějak zvětšil a snažil se násilím prodrat skrze lebku ven. Zmohla se jenom na protestující zasténání a zatímco měla víčka pevně sevřená, takže jí k očím nepronikl jediný paprsek světla, opatrně se posadila na svém místu v posteli. Pokud něco z celého srdíčka i dušičky nesnášela, byly to právě stavy, které mívala poté, co se večer napila – naprosté okno ohledně včerejšího večera, pachuť alkoholu, která jí zůstala na patře i na jazyku, a nevolnost, která jí třepala všemi vnitřnostmi jako pouťové rameno, které s vámi hází ze strany na stranu, dokud vás nedonutí hořce litovat, že jste v posledních dnech cokoli pozřeli.