8. Podivná vrba

747 38 1
                                    

Probudil se až v noci. Všude kolem bylo ticho a páska škrábala. Nakonec neodolal a sundal si ji. Věděl, že by neměl. Snape by se vztekal, to je jisté. Jenomže on už to nemohl vydržet.

Pomalu přešel k zrcadlu a podíval se do něj. Jedno oko zelené, jedno černé. Smutně se na sebe díval a bylo mu do breku. Jenže on nebrečí. Nikdy, za žádných okolností nebrečí.

Nemá důvod, proč se rozplakat. Je to jenom oko. A navíc na něj i vidí. To je další výhoda. Opravdu nemá důvod k smutku.

Harry se snažil přesvědčit sám sebe, že je v pořádku, ale nakonec se to přece jenom nepovedlo. Přešel zpět k posteli, lehl si a potichu se rozvzlykal. Jeho oko!

Potichu zamáčel polštář od slz a snažil se přestat. On přece nikdy nebrečí!

"Pottere?"ozvalo se potichu z vedlejší postele. Snape zjevně neměl tvrdý spánek.

Harry neodpověděl. Snažil se zadržovat dech, nevzlykat ale Snape stejně poznal, že nespí.

"Pottere, vy brečíte?"zeptal se muž znovu, až příliš mile na někoho, jako je on.

"Ne!"zamumlal nepřesvědčivě Harry a otřel si oči. Pak zvedl hlavu z polštáře a podíval se na Snapea. Ten se na něj zamračil.

"Ale ano, brečíte. Proč?"

"Do toho vám nic není", řekl Harry útočně.

"Jestli je to kvůli tomu oku, tak mi do toho něco je, nemyslíte?"pokračoval Snape.

"Ne, není to kvůli tomu oku."

"Pottere, jste mizerný lhář. Je to kvůli tomu, viďte. Je to kvůli tomu, že musíte mít moje oko. Připadá vám to nechutné, že? Snapeovo oko!"štěkal na něj, teď už rozzlobený, muž.

Harry byl ohromený. Snape si myslí, že brečím kvůli tomu, že je to jeho oko?

"To není kvůli tomu", zamumlal nakonec.

"Skutečně?"zarazil se Snape,"tak kvůli čemu?"

"Pamatujete si ten můj neviditelný plášť?"začal zdánlivě nesouvisle Harry,"a ten plánek, který mi ukazuje Bradavice. A vidíte moje vlasy, moji tvář, moji postavu? To všechno mám po tátovi. Ale po mámě, po ní mám jenom oči. Teď už vlastně jedno oko. Už není skoro nic co by mě k ní poutalo. To je to, proč brečím."

Otočil se tváří ke zdi a nechal slzy konečně volně kanout. Chvíli bylo ticho, ale pak uslyšel šustění peřiny. Snape vstával. Slyšel, jak muž posunuje židli a i přes pláč ho zajímalo, co dělá. Chtěl se otočit, když v tom mu rameno sevřela ruka.

Chvíli ještě nehybně ležel, ale pak se nadechl a otočil se. Snape seděl tiše na židli vedle jeho postele a držel ho jemně za rameno. Když viděl, že přestal brečet, ruku sundal.

"Není to jediné, co po ní máte", řekl a podíval se na něj.

"Ale ano", odporoval mu Harry zoufale.

"Ne. Pottere, váš problém je, že se díváte jenom na vzhled. To jaký jste však neurčuje jenom to jak vypadáte, ale i to jak se chováte a jaké máte vlastnosti. A ty vy máte po své matce. Jste stejně obětavý jako ona, jste hrdý, nikdy by jste nezradil své přátele a máte slabost pro opuštěné jedince. Naprosto stejným způsobem se smějete a ušklíbáte . Jste pravý Nebelvír, stejně jako byla ona. Ale v lektvarech nejste zadaleka tak dobrý, to je pravda."

Harry nevěřícně zíral. Tohle ho nikdy nenapadlo. Opravdu, podle toho co Snape říká, má stejné vlastnosti jako jeho matka. Trochu se mu ulevilo.

Profesore, pozor PotterWhere stories live. Discover now