Profesore, pozor Potter

48 Reflexe

"Nestůjte tam jak vidle v hnoji a pojďte se podívat, jestli mu něco není!"zavrčel na šokovanou Poppy Pomfreyovou a opatrně Harryho položil do postele. Byl celkem klidný, zkontroloval ho zběžně už cestou a zdál se mu být docela v pořádku.

Madame Pomfreyová se rychle vzpamatovala a jako správný profesionál přispěchala k posteli. Severus se otočil, protože se obával toho, že jeho tvář prozrazuje o něco víc než obvykle a chvíli tam postával, připadajíc si jako idiot.

Pak mu došlo, že by měl o tom všem uvědomit ředitele, aby stáhl pátrání a protože patrona poslat nemohl... vydal se do ředitelny pěšky. Nikam nespěchal, vůbec mu nevadilo, že ostatní ještě pořád umírají strachy. Vlastně na ně ani nepomyslel, tak moc byl zaujatý vlastním pocitem úlevy.

Který by se neměl dostavit! Ne v takové míře a rozhodně ne s takovou silou. Tohle už přesahovalo všechny meze, které si kdy stanovil. Harry by pro něj rozhodně neměl znamenat tolik. Neměl by jeho mysl okupovat dvacetčtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Neměl by v ní být vůbec!

Štvalo ho to. Byl to nový pocit a on nevěděl, jak z něj vybruslit. I když, nový - vlastně to tak bylo celou tu dobu, jenom ne tolik. Celých těch šest let, co se znali ho nemohl vyhnat z hlavy. Štval ho, otravoval, nudil, ale hlavně mu nedal spát. Už od prvního ročníku kvůli němu vstával urostřed noci a kontroloval, jestli se někde netoulá, jestli se zase nevystavuje nějakému zbytečnému nebezpečí. Podřídil mu svůj život.

A teď z něj byl naprosto samostatný muž, zcela schopný a silný. Dokázal se sám dostat od Voldemorta, pro Merlina! Nebo od Smrtijedů, to se teprve uvidí až se probudí. Každopádně byl dost silný na to, aby si Severus mohl dát pauzu, přestat být jeho nechtěný strážce.

Po té nehodě si vážně myslel, že když ho naučí jak se bránit, naučí ho přežít bez jeho pomoci, bude mít klid. Že se bude moc zavřít k sobě do sklepení, vařit lektvary, přinejhorším sem tam zajít na večeři k Alex. A zatím bylo všechno naopak.

Od první hodiny lektvarů... ne vlastně už od smrti matky něměl chvíli klidu. A nejhorší na tom bylo, že si to až do teď neuvědomil. Vůbec si nevšiml jak moc času spolu tráví, že byli celý rok téměř neodlučitelní. Došlo mu to až teď, ve chvíli, kdy byl od mladšího muže poprvé na dobu delší než dva dny odtržen. Tohle se nemělo dít!

Nemělo mu na něm záležet, neměl mu chybět! Takhle to neplánoval. Tohle ho mělo osamostatnit, ne ještě víc připoutat. Ale - když porovnal svůj život před Potterem a po Potterovi, musel uznat, že mu to vyhovuje. Společnost Harryho tak nějak dávala smysl, připadal si, že v poslední době moc žije.

A moc přemýšlí nad pitomostmi, to především. Kde se v něm tohle vzalo? Tohle byl přece Harryho způsob myšlení, probrat všechno ze všech stran a nakonec z toho nic nevymyslet. On vždycky myslel přímo, nic neokecával. Měl by se pokusit o ten starý způsob, někde v něm to přece pořád je, Harry to nemohl jen tak přepsat.

Tak dobře, musí vynechat kecy kolem a říct si na plnou pusu v čem je problém. V Harrym. V něm. V nich dvou. Má ho příliš rád. Rád? Už to, že ho má rád je špatně, je to chyba, on přece není nijak přátelský. Neotevírá se lidem, nevysedává s nimi na cigaretu (sakra zrovna teď by jednu potřeboval!) a neprobírá s nimi osobní záležitosti. Krom pár vyjímek, které se daly spočítat na prstech jedné ruky. Matka (tam se tomu nedalo vyhnout), Alex a jeden nebo dva bývalí milenci, kteří neměli ani ponětí o tom kdo nebo co je, takže se nemusel obávat vyzrazení. A teď Harry. Harry, který se naprosto vymykal.

Harry přece nebyl ani jeho rodina ani jeho milenec. A i kdyby býval byl milenec, neměl by nic vědět, protože ho znal. Ale to nemělo smysl řešit, nikdy by si nezačal se svým studentem. Že by ho bral jako rodinu? Ano, to byla svým způsobem pravda, ale trošku jinak než jako bratra. A už vůbec ho nebral jako syna!