FIRE STARTER

6. chapter x

Já vím, strašně dlouho mi to trvalo, ale mám toho teď opravdu hodně. Jsem ráda, že zase budou prázdniny a já opět stihnu něco navíc, abych toho neměla tolik, takže se opravdu posnažím:) 

Zítra vám přepíšu KCALM, dneska už na to nemám, jsem unavená, hladná a všechno dohromady:D

Doufám, že se vám kapitola zalíbi a necháte mi tu hvězdičku a komentář:*

Podupávala jsem nohou na ulici West Street s úsměvem na rtech, vzpomínající na svůj povedený pohovor, díky kterému jsem byla přijata do sekce k Malikovi.

Nemohla jsem si pomoct, ale když jsem si vybavila jeho tvář, vybavila jsem si Zayna, byli si tak strašně podobní a na sto procent jsem si byla jistá, že je to jeho otec.

Radši budu pracovat pro jeho otce, než pro něj.

Zayn měl opět zpoždění, neměla jsem ráda lidi, kteří nechodili v čas, ale u něj jsem to nějakým zázrakem pořád trpěla. Není jednoduché zklidnit hráče po zápasu. A to ještě, když prohraje.

Vlastně jsem ještě nezažila zápas, který by nevyhrál. A to jsem byla skoro na všech.

Rozhlédla jsem se po ulici a všimla si kluka v barevné mikině, kráčející ke mně.

Doprdele .. když na sobě neměl černou, tak byl ještě mnohem více sexy.

Jeho hlavu zdobila červená kšiltovka a jeho tělo černo-červená Nike mikina s uplými černými džíny a modro-bílými Nike boty.

Nadechla jsem se a snažila uklidnit své podvědomí, které zrychleně dýchalo a ovívalo se vějířem.

Je tak sexy .. tak sexy ..

„Ahoj.“ Usmál se na mě a já mu úsměv opětovala. Ucítila jsem knedlík v krku a snažila se ho odstranit opakovaným polknutím.

Proč mi tohle dělá?

„Ahoj.“ Zamumlala jsem, vytáhla ruce ze svých kapes a posadila se vedle něj na lavičku, která vedle nás stála.

Zadíval se na mě, „Tak co jsi dnes dělala?“

„Byla jsem na pohovoru v nové práci a přijali mě.“ Vynechala jsem to, kde jsem byla a u koho a byla jsem ráda, že se na to nevyptával.

„To jsem rád. Přeju ti to.“ Usmál se a pohlédl mi do očí. Měla jsem chuť ho políbit, chtěla jsem zkousnout jeho ret a už ho nepustit.

**

„Tak, jaké knížky vlastně čteš?“ Usmál se na mě, když jsme v temné noci kráčeli bok po boku k mému bytu a já se na něj zadívala i přes to, že jsem měla malou šanci něco z jeho tváře zachytit.

„Znáš to. Odborné knihy, poezii. Nemyslím, že by tě to zajímalo.“ Začervenala jsem se a kráčela dál.

„Nějaký titul?“

„Eh – zrovna m nic nenapadá.“

„Zajímavé.“ Zasmál se a zastavil před mým bytem. Otočila jsem se směrem k němu a ve svitu lampy mu pohlédla do očí.

„Kdysi jsem také četl .. odborné knihy. Vlastně hodně knih, ale teď na ně kvůli práci nemám čas.“ Polkla jsem a vzpomněla si na jeho otce. O které práci právě mluví? Ne, nechci to vědět.

„Měla bych jít. Je pozdě a přece nechci zaspat svůj první pracovní den.“ Zatřásla jsem se a pohlédla na obrovskou budovu před sebou, ve které jsem bydlela. Když jsem se otočila zpět na něj, byl až nebezpečně blízko.

„Mohl bych, eh, něco zkusit?“ Z jeho hlasu jsem vycítila zděšení, což mě překvapilo, protože by mě ani ve snu nenapadlo, že snad on by se něčeho mohl bát. Kývla jsem na souhlas a sledovala jeho obličej, který se pomalu blížil k tomu mému. Ihned další sekundu jsem ucítila na svých rtech ty jeho a povzdechla.

Bylo to ještě lepší, než jsem si kdy představovala. Bylo to úžasné, procítěné, emotivní. Jeho hebké rty se otíraly o ty mé, jeho jazyk kroužil s tím mým do rytmu, který jsem neznala.

Bylo vidět, že se s někým líbá po prvé.

Po chvíli jsem si ho o trošku více přitáhla za krk k sobě a pomohla mu s tím, s čím začal. Nebránil se tomu a já za to byla ráda.

Jeho ruce putovali od mých ramen až k mým bokům a jemně chytily můj zadek do svých rukou. V ten moment se však odtáhl a vyděšeně na mě pohlédl.

„Tohle .. já nemůžu. Omlouvám se.“ Vydechl, stále rozrušený tím, co se právě stalo. Nechápavě jsem na něj pohlédla, když ode mě o dva kroky ustoupil a začal se mi vzdalovat víc a víc.

A já stála na místě. Omámená jeho dotyky, omámená jeho rty. Omámená tím nádherným pocitem, který se mi utvořil v břiše. Jen jsem stála a hleděla na postavu před sebou, která se mi rychle ztrácela v temnotě před očima.

A v té chvíli mi došlo, že je něco špatně.

**

Ráno jsem si dala rychlou sprchu, oblékla na sebe stejní oblečení, co včera a s obrovským stresem se vydala do své nové práce. Nevěděla jsem, co od ní vlastně očekávat, ale přála jsem si, aby bylo vše tak, jak má být. A navíc – chtěla jsem potkat Marcela, byl to zatím jediný člověk, kterého jsem tam znala a možná by z nás mohli být i přátelé.

Vešla jsem s obrovským nádechem a pravou nohou do dveří té obrovské společnosti a spolu s ostatními pracovníky vyjela do dvanáctého patra. Opět jsem se snažila neregistrovat ty úchylné pohledy, i když jsem měla chuť každému tady, co tak blbě čuměl, utrhnout hlavu.

„Ty budeš Jessie! Vítej v našem malém pracovním klubu!“ Vyskočila na mě malá blondýnka ihned, co jsem vešla do dveří s oddělenými boxy a s nechápavým výrazem se nechala obejmout.

„Jsem Hannah, tvoje sousedka. Pojď, ukáži ti tvé místo.“ Chytila mě za ruku a já se nechala táhnout až do rohu velké místnosti, kde stál stůl, pár složek papírů, počítač, plný penál propisek a tužek a velký koš s kopírkou a štusem čistých papírů.

„Jak koukám, pan Malik už ti tu nechal práci. Ale i tak za ním budeš muset ještě zajít, až si tě zavolá. Volá si všechny nové pracovníky. Jeho kancelář je támhle.“ Pohlédla jsem směrem, kterým Hannah ukazovala a všimla si dalších boxů, ve kterých seděli lidé a skoro všichni na nás zírali. Odvrátila jsem pohled a zadívala se na prosklenou místnost, zataženou žaluziemi. Na souhlas jsem kývla a nechala Hannah, ať mi všechno potřebné vysvětlí.

Byla velmi přátelská a bláznivá a to se mi líbilo. Vůbec nebyla výstřední, jako ty lidé tady kolem. Možná bychom mohli být kamarádky.

Otevřela jsem první složku, kterou jsem dostala do dlaní a rozevřela ji, abych viděla, co mě čeká.

Nic, na co bych nebyla připravena. Skvěle.

Začala jsem pracovat a stále na sobě cítila pohledy kolemjdoucích. Bylo mi to nepříjemné, avšak nic jsem s tím udělat nemohla, což mě docela děsilo.

Málem jsem vykřikla, když se za mnou nějakým záhadným způsobem objevila Hannah a vyřídila mi, že na mě pan Malik čeká. Povzdechla jsem, zavřela svou rozdělanou práci, nechala svůj notebook běžet v režimu spánku a vydala se k těm dveřím, na které jsem byla před půl hodinou navigována.

Nevím proč, ale měla jsem strach, opět. I přes to, že už jsme spolu včera mluvily a byl na mě příjemný, teď už to takové být nemusí.

Došla jsem ke dveřím, zaklepala a s pohledem na svých špičkách vkročila do místnosti. Když jsem však uslyšela mě dobře známý hlas, poskočila jsem, pozvedla oči a ztratila dech.

„Jess.“

„Zayne ..“