Girlfriend Or Whore? // Lost Love

part six

V minulém díle jste četli:

''Už jsi četla dnešní noviny?'', zeptala se mě máma, když oba přišli za mnou do obýváku. 

''15. února tady budou vystupovat One Direction, to je ten se kterým chod- jsi chodila že?'', zeptal se táta. Zhluboka jsem se nadechla. 

''Dejte mi s tím už sakra pokoj!'', zakřičela jsem. Oba nevěděli, co se děje. 

''Omlouvám se, nechci na vás řvát, ale je to všude, oni jsou v šude. A já s nima už nechci mít nic společného. S Louisem nechci mít nic společného!'', běžela jsem do pokoje a zamkla se tam. Lehla jsem si na postel a brečela. Zase jsem brečela. Je to zpátky. Všechny vzpomínky a bolest. Myslela jsem, že to mám už za sebou. Ale bohužel nemám. To ani nejde, když jsou všude. 

A dokonce budou tady. Od Eiffelovky bydlíme asi 10 minut cesty. Co když se někde potkáme? Já ho nechci potkat. Nechci, aby viděl, že mě dostal. A nechci, aby mě dostal podruhé.

A je to tady. 15. února. Pořád jsem odpočítávala dny, potom minuty a dokonce i sekundy do tohohle dne. Bojím se, bojím se že ho potkám. Nemůžu ho potkat, sakra nemůžu. 

Vzbudila jsem se ráno kolem 9., otočila se ke stěně a dál spala. Dokud mě nepřišla máma podruhé vzbudit. 

''Zlatíčko, musíš vstávat'', řekla. Zamrčela jsem. 

''Proč?'', zeptala jsem se.

''Potřebuju, aby jsi začal k Eiffelovce'', řekla máma. Prudce jsem otevřela oči a otočila se. 

''Proč?'', řekla jsem znovu to stejné slovo, tentokrát ale na jinou větu. 

''Odpoledne jedu ke kamarádce do města kousek od našeho a poprosila mě, jestli bych jí nepřivezla malou Eiffelovku'', řekla. 

''Doma žádnou nemáme?'', zakňučela jsem. 

''Ne, nemáme. Prosím vstávej a skoč mi tam'', řekla a odešla z pokoje. Skvělý! Už ráno mi můj plán nic dneska nedělat a nevycházet z domu nevyšel. Dokonce jsem si na dnešek vzala volno v práci, abych mohla být celý den doma. Sakra!

Neochotně jsem vstala a šla do koupelny. Umyla jsem si obličej a vyčistila si zuby. V pokoji jsem na sebe hodila džíny a mikinu s Miskey Mousem. Ani jsem se nemalovala, kašlu na to. Šla jsem do kuchyně za mámou a ta mi dala nějaké peníze. Ještě jednou jsem se na ni podívala a dloufala, že mi řekne, že nikam chodit nemusím. Nevyšlo to. U dveří jsem si obula moje conversky a vyšla ven. 

Bylo teplo, za což jsem byla ráda. Šla jsem ulicemi směrem k Eiffelovce a po cestě se vrátila ve Starbucks, ve kterém pracuju, pro kávu. Po cestě jsem pomalu usrkávala. 

U Eiffelovky zase stáli černoši, co prodávali malé Eiffelovky. K jednomu jsem šla a poprosila ho o jednu. Zaplatila jsem mu ji, on se na mě usmál a já se otočila. 

A v tom jsem to viděla. Šel směrem sem. Ne ke mě, ale k Eiffelovce. Srdce mi začalo být o 1000% rychleji a já nevěděla, co mám dělat. Byl s ostatníma klukama a smál se. Dívala jsem se na něj a když jsem uviděla, jak se otáčí na stranu, kde stojím, rychle jsem utíkala pryč. Sakra! Já to věděla! Věděla jsem že mám zůstat doma!  

Z pohledu Louise:

Viděl jsem ji. Nevím, jestli mám halucinace, ale já ji viděl. Stála u Eiffelovky a dívala se na mě, potom utekla. Ale co by dělala v Paříži? Asi mi už vážně hrabe. Promnul jsem si oči a šel za klukama a dělal, jako by nic. Ale pořád mi to vrtalo v hlavě. 

Komentujte a hvězdičkujte xx