Ridicule, ten který tančí

Ridicule II. - Le Nardo

 „No tak Le Nardo!" povzdechl si Ondra a rychle zkontroloval ve zpětném zrcátku přívěs, otřásal se a nebezpečně nadskakoval. Nebylo to však vinou cesty, silnice byla rovná a upravovaná asfaltovka. Mohl za to nespokojený pasažér přívěsu. Zařadil na nižší rychlost a pak zastavil u odpočívadla. Vystoupil z terénního džípu a došel až k přívěsu. Otevřel malá postranní dvířka, ze kterých okamžitě vykoukla černá hlava, patřila rozzuřenému hřebci.

 „Co si s tebou počnu." povzdechl si Ondra a vytáhl další dávku se sedativy. Dával mu je jen nerad, ale musel. Cestu by totiž nemuseli vydržet, nejen on a jeho nervy, ale i přívěs a rozdováděný hřebec uvnitř.

Připravil si proto foukací pistoli a zasunul do ní malou střelu s dávkou sedativ a děkoval za to, že tady ve Francii jsou takovéto vymoženosti k dispozici. U nich v České republice by je hledal jenom těžko.

Musel využít dvě dávky, aby se hřebec konečně alespoň trochu zklidnil. Podíval se do vraníkových očí, ve kterých se zračil odpor a taky děs zastřen dávkou sedativ. Musel si toho hodně vytrpět, proč ho tedy bral? Opravdu z něho dokáže udělat drezůrního šampiona? Opřel se o přívěs a zavřel oči. Vzpomněl si na den, kdy Le Narda uviděl poprvé...

Černý hřebec rychle zvedl svou nádhernou hlavu od své předchozí činnosti - pastvy. Pozorně si prohlížel přicházející skupinku čtyř lidí. Možná je kůň poznal, možná také ne, ale byl to jeho věčně nabručený trenér, mrzutý pracovní jezdec a majitel dostihové stáje, kdo je však ten čtvrtý nemohl tušit. Neznal jej, zvědavě zastříhal ušima a rozběhl se ohradou. Nasadil svůj taneční klus a hlavu držel vysoko, aby mu nic neuniklo. Hrdě zvedl svůj ocas a nesl se, zrychlil svůj krok do cvalu, cválal kolem hrazení a ti čtyři lidé ho pozorovali. Trenér s opovržením, jezdec s nepochopením a majitel s rozpakem. Jen ten čtvrtý mladý kluk se na něho díval s okouzlením. Jenom v jeho očích mohl Le Nardo vidět nadšení, kdyby ovšem něco takového chápal, byl to "jen kůň".

„Stačilo vám to?" zeptal se trenér a z jeho hlasu zněla jasná mrzutost. „Mám ještě příliš práce. A vůbec nebudu s váma ztrácet čas, nechápu, proč jsem tu musel být. Ten hřebec je leda tak do cirkusu a ne na dostihy!" brblal ještě, když chvatně odcházel. Mladík se za ním jen díval s nepochopením.

„Nevšímejte si ho. Je to starej mrzout, ale dostihovým koním rozumí." omlouval ho pracovní jezdec a nespouštěl oči z pobíhajícího Le Narda, jak jen to ten kůň může vědět? Jak ho mohlo napadnout, že je právě teď správná chvíle pro to, aby se předvedl? Právě teď se v něm na malou chvíli probudil obdiv k tomuto hřebci, ale opravdu jen na chvíli. Od mala mu totiž do hlavy vtloukali jediné...Angličtí plnokrevníci patří na dráhu!

„Nic se nestalo." odvětil mladík a přišel blíže k hrazení. Le Nardo dál cválal a vyskočil do vzduchu, tak radostně a elegantně.

„To je nádhera!" vydechl šokovaně, když se vraník najednou zarazil a zůstal stát jako nehybná socha. Jako hrdá a vznešená socha. „Já myslel, že jste říkal, že tu máte pouhou herku k ničemu." otočil se k majiteli.

„Ondro pochop mě, pro mě je to opravdu herka." odvětil majitel a omluvně se usmál. Byl to starý pán, mohlo mu být tak kolem šedesátipěti let, ale na svůj věk se stále držel hrdě a zpříma.

„Tohle dokonalé zvíře? Dědo, to nemyslíš vážně!"

„Myslím. Mě je tu k ničemu, k čemu si budu držet plnokrevníka, který neumí běhat? Co s ním? Pokud bude jen takhle očumovat v ohradě, za chvíli bude nezvladatelný., omlouval se, „proto jsem ti volal. Stále sníš o drezůře? Stále chceš skvělého drezůráka?" podíval se na mladíka, svého vnuka Ondru.