Ridicule, ten který tančí

Ridicule III. - Kůň Ridicule

Na nebi zářily hvězdy, v černém sametu mrkaly na divokého hřebce, jeho tmavá srst splývala s barvou noci, jeho bílý nosní pruh a vysoké ponožky na všech čtyřech ho však prozradily. Jako vítr se prohnal ohradou a zastavil se teprve před skoro dva metry vysokým bytelným hrazením ze dřeva, které mu znemožnilo pokračovat v jeho divokém běhu. Tak vysoko on nedokáže skákat a navíc ho odradilo zlověstné cvakání elektrického ohradníku. Nastražil uši a zaposlouchal se, prásk ticho prásk ticho a pak zas to protivné prásk, když do provázku bohatě protkaným uzounkým drátkem,byla puštěna vlna elektřiny. Už zjistil, jak to bolí,když se dostane dostatečně blízko a jeho kůže se dotkne toho napohled obyčejného provázku. Sklopil uši dozadu a vzepjal se, kopyta se hluboce zabořila do země a pak uskočil vzad, až vzduchem prolítlo několik drnů trávy. Nevěděl kde je, co se sním stalo a co se vlastně bude dít dál. Jen se rozklusal napříč ohradou a v podzimní noci tiše vlála jeho hříva.

Nedokázal zde najít klid, když se na chvilku zastavil jeho tělo zůstávalo napjaté, i když v tichu noci dokázal i podřimovat, přes den se ve svém výběhu neupokojil.

„Cos ním máš v plánu?" ptala se Věra svého bratra a sledovala nervního vraníka. Od včerejšího příjezdu se ještě neuklidnil. Nechápala, jak to její otec dokázal, jak jediný výkřik naprosto zklidnil divokého hřebce, ale dovedli ho do ohrady a od té doby je Le Nardo stále jako na jehlách. I teď nervózně přecházel po ohradě a frkal.

„Co bys asi tak řekla?" odvětil jí Ondra a opřel se ležérně o ohradu, nezapomněl však na úsměv pro An stojící vedle Věry.

"Za prvé, že se chováš jako debil?" pronesla naprosto v klidu An a vážně se zadívala na Ondru, jen na pár vteřin, a pak dál sledovala vraníka. Zrovna poskočil, vyhodil svoje přední kopyta vysoko do vzduchu a rozklusal se na druhý konec ohrady. Párkrát sklonil hlavu k posledním stéblům podzimní trávy, přesto si ale ani jednou neuškubl a dál pokračoval klusem, na konci ohrady se zastavil a sledoval je.

„Tebe jsem se na nic neptal!"

„Vážně ne? A co ten úsměv? Ten byl taky pro Věru? Nepomotaly se ti v hlavě kolečka, nebo si zapomněl, že je tvoje sestra? Od jaké doby využíváš své úsměvy" alá já jsem bůh" i pro svou sestru?" vylítla An a svojí pozornost věnovala Ondrovi, v očích jí sršely blesky, tedy pokud by to bylo možné,samozřejmě.

„Sakra vy dva!" stoupla si mezi ně Věra, i když bitka mezi nimi nehrozí, teda ta pěstní, slovní není nic výjimečného a moc dobře znala jak se ti dva dokážou hádat dlouhé minuty, aniž by našli jakýkoliv závěr. "Někdy mám pocit jako by vás ty hádky snad bavily!"

„Jasně, mě to tak ohromně baví, že?" vybuchl Ondra a odrazil se od hrazení. "To jen tady slečna Hádává má na všechno tisíce odpovědí!" pronesl jízlivě.

„Tisíce ne, ale stovky ano!" odpověděla mu pohotově An a nezapomněla dodat: "Pane Uražený!" s pečlivým důrazem na Uražený.

„Vy dva jste jak manželé po dvaceti letech!" konstatovala Věra a čekala na typickou reakci. Tři, dva...

„Nikdy!"vykřikli oba najednou a odvrátili se od sebe.

„S ním bych to nevydržela ani deset minut," protestovala An a založila ruce v bok, zakroutila hlavou a vyčítavě pozorovala Věru.

„Nápodobně!"

„Tak fajn!" ukončila to Věra, a znovu se zeptala: „Co máš v plánu s Le Nardem?"

„Drezůru!"odpověděl Ondra a podíval se na obě dvě, co na to řeknou, uklidnil se a znovu se opřel o ohradu.

„Bude klid?" zeptala se An a na tváři se jí objevil úsměv. "Hodláš se zabít?"