Ridicule, ten který tančí

Ridicule XIII. - Tahy tužkou, stopy lásky

Každý má svoje malá tajemství stejně jako on, před stojanem s ještě nedokončenou kresbou o velikosti A3 stál mladík, mohlo mu být tak kolem pětadvaceti. Mračil se a stále si prohlížel šedý nedokončený obraz, za střešním oknem se sypal sníh. Pohlédl ven a zavřel oči. Ve své mysli si představil jí...jak kluše s vraníkem v kryté hale, stále se usmívá, ať se stane cokoliv její tvář zdobí jemný a tak nádherný úsměv. Podívá se na něho, jenom na zlomek vteřinky a přesto si ten pohled vryl do paměti a právě to kreslil:

Nádherného vraníka s bílým nosním pruhem a ponožkami v hrdém klusu a jeho jezdkyni. Hřebce nesvazovaly žádné postroje a ona byla v letních šatech a bosa. Klusali jarní krajinou naprosto volní. K tomu všemu mu stačila jeho bujná fantazie. Stačilo, když zavřel oči a to co kreslil, před sebou živě viděl. Jeho tvář mu ozdobil úsměv, jen na kratičkou dobu, pak se znovu zamračil a podíval se na své nedokončené dílko. Povzdechl si a pustil se do práce, kreslil dívčinu tvář, tak jak si jí pamatoval a jak jí vídal ve svých snech. S vlasy vlajícími ve větru, úsměvem na rtech a veselou jiskrou v očích.

***

"Ahojky kamaráde." pozdravila An vraníka zvědavě vykukujícího z boxu do chodby stáje, byl druhý svátek vánoční a venku řádili všichni poslové mrazu, takže nechávat ho venku by bylo riskování s jeho zdravým, přeci jen byl zvyklí na jiné přírodní podmínky a navíc to byl Anglický plnokrevník s typicky jemnou srstí. Proto zariskovali a ustájili ho v tom nejvzdálenějším a nejklidnějším boxe stáje, v tom který míval naprosto jiné využítí.

"Jak ses dneska měl, co Nardo?" pohladila ho An po čele a donutila ho ustoupit, když se jako velká vlna hrnul ven. "Jenom pomalu." usmála se a zavřela za sebou dvířka boxu. Pak vraníka objala kolem krku a šeptala do jeho hřívy: "Jsi můj smysl života, víš to?" odtáhla se od vraníka a vzala gumové hřbílko s kartáčem a začala hřebelcovat jeho srst, vyválel se, takže byl celý od pilin.

Za pár minut však v boxu stál znovu krásně čistý vraník. Od jeho černé srsti se odráželo umělé světlo od stropního světla a jeho bílé odznaky zářily čistotou. An se usmála na koně před sebou, lípla mu pusu na čumák a vyšla z boxu, vzala sedlo a uzdečku připravené před boxem a Le Narda nasedlala a nauzdila.

Po posolené dlažbě hlavního dvora zazvonila Nardova kopyta, tedy jenom lehce, nebyl okován, takže kopyta tolik nezvonila. Po lehkém zatažení za otěže zůstal stát a sledoval An, která se otočila na Věru, která vyváděla svého zlatého valacha Golda, a zavolala: "Kde sakra vězí ten Ondra?" přeci se dnes domluvili na tréninku, při kterém nebude Nardo v hale sám, ale s Goldem. Dnes už po třetí na něm An pojede, před dvěma dny, přesně na štědrý den dostala ten nejkrásnější dárek k vánocům - možnost sednout si do sedla toho nejkrásnějšího a nejúžasnějšího hřebce, kterého právě teď zná, samozřejmě že na poníka jejího dětství nikdy mít nebude, ale žít se má přeci přítomností! An se zachvěla při myšlence, že se jim to nepovede. Na Nardovi sice jezdí, ale do té dokonalosti a drezurní harmonie to má přeci jen ještě daleko.

"Hledali jste mě?" ozval se za zády An Ondra.

"Ne asi," odfrkla An a dál se všímala Narda, čekali na něho bezmála dvacet minut.

"Kdepak se touláš bratříčku? Tvůj spešl box ti přece obsadil Nardo," zasmála se Věra.

"Neboj se sestřičko, vystačil bych si sám."

An jen schovávala svůj pobavený úsměv do Nardovi hřívy. Pak vzala do rukou otěže a vykročila směrem k hale, vraník se důvěřivě rozešel za ní. Zlatému valachovi za sebou věnoval jenom letmý pohled, znal ho přeci ze stáje.