Ridicule, ten který tančí

Ridicule X. - Všechno nové

Na tichou krajinu se snášel bílý sníh, pastviny oblékl do cukrového obleku, který studil do kopyt. Potok zamrzl ledovou krustou, která sotva udrží těch pár divokých kachen, které byly líné odletět na jih a radši hodily starosti o svojí obživu na krk lidem.

Vyděšeně utíkaly, když se ozvalo divoké zaržání a na zadní pastvině se objevil vraník. Divoce cválal a vyhazoval svá zadní kopyta do vzduchu. Najednou se zarazil, když uslyšel jemné zapískání. Zůstal stát na místě, všechny čtyři rozpřažené a jeho jemné smysly mu stále velely k útěku. Ale překonal je, neutekl ba právě naopak, ještě vesele zaržál na pozdrav, když se v zatáčce objevila známá postava dívky, zahalená v teplé zimní bundě se šálou kolem krku a legračně červeným nosem. V jejích tmavých vlasech se zachytávaly sněhové vločky a vytvářely ve vlasech ledové perly.

"Nardo!" zavolala An nadšeně a v klidu došla k hrazení a podlezla ho, už se nebála, už posledních čtrnáct dní se v žádném případě nebála a v klidu vlezla do vraníkovi ohrady. Vždyť jí ani nevyháněl, stejně jako před čtrnácti dny i teď jí plně důvěřoval a i když byl trošku bázlivější a některé věci ho stále vylekaly, stal se z něho úplně jiný kůň.

Pomocí napojení si zvykl na všechny největší strašáky a každým dnem se jim dařilo odstranit další a další strach. Nejdříve z lidí, pak z velké kryté haly, šedé plachty, šustícího pytlíku a dalších nástrah pro koňské smysly a dnes se pokusí vymazat tu hrůzu, které v Nardovi probouzí postroje, stačily ty dvě hodiny, které jim zabralo odnaučování strachu z ohlávky.

Určitě nezapomněl na všechny ty hrůzy, které ve Francii prožil, ale alespoň je odsunul do zadní části svého myšlení a nadšeně se nechal učit novým věcem. Na ohlávce se nechával vodit jako profík a plachta uprostřed kryté jízdárny ho nechávala naprosto klidným. V doprovodu jeho věrné společnice An jí překonával křížem krážem a dokonce jí i překlusal. Hráli si spolu řečí divokých koní a on se nechával vést. Dnes se však dělo něco úplně jiného. Doprostřed kryté haly tentokrát nepřišla známá tmavě šedá plachta, místo ní se na zemi válela změť řemínků, různých postrojů a dečka.

"Neboj se Nardo." pohladila ho An po krku a on se pod dotekem lidské ruky alespoň částečně uklidnil. Stále však s nedůvěrou hleděl na tu hromadu tam a v hlavě mu vyskakovaly vzpomínky na Francii. To všechno mu dají na hřbet, na hlavu a hlavně do huby a pak bude muset běhat a běhat a stále jenom běhat.

Tahle myšlenka ho vyděsila, nechtěl to. Chtěl lidem věřit, nechat se vodit z ohrady do kryté haly a z haly do venkovního boxu, ze kterého si mohl pokecat se svým novým přítelem, malým valáškem Sidem ve vedlejším boxu. Poskočil a trhnul vodítkem dál od těch věcí způsobující muka a unavené svaly. An vodítko však nepustila, trošku s ní smýknul, ale dál stála pevně na nohou a chlácholila ho.

"To nic kamaráde, to nic." opakovala stále a hladila ho po čele, zatímco Ondra všechny postroje zakrýval tolik známou plachtou.

Le Nardo opatrně vykouknul zpoza An, která mu bránila ve výhledu na ty strašáky uprostřed kryté haly. Konečně tam uviděl a hle, postroje nikde. Místo nich tam byla jenom pouhá šedá plachta, takže dneska ho trápit nebudou, skvělé!

Vraník si potěšeně odfrkl a následoval An, nesla mu před čumákem pamlsek a to pro něho bylo velké lákadlo, rychle si tyhle sladké placky oblíbil a nechal se jimi donekonečna uplácet a tak si ani nevšiml, že stoupnul na plachtu. Teprve až to pořádně zašustilo, si Le Nardo uvědomil, kde že stojí a podíval se dolů, jako by plachtě říkal: "Tebe já přece znám! Ty nekoušeš!" aby svým slovům dal na větší váze, ještě sklonil hlavu a odfrknul si k plachtě, odhrnul tak lem a pod ním se skrýval doslova ráj, našel oves. Pár drobků ovsa, ale lepší něco, než nic! Labužnicky se do ovsa pustil, tohle si nechá líbit.