Ridicule, ten který tančí

Ridicule XII. - Nejkrásnější dárek k Vánocům

 Nastal pro mnohé ten nejkrásnější den v roce, Štědrý den. Za okny domů, které An právě míjela, svítily nazdobené vánoční stromečky a celá krajina dýchala tou správnou vánoční atmosférou, po dlouhých třech letech byly Vánoce opravdu bílé. Krajinu halila sněhová pokrývka a sníh typicky chroupal pod nohama při rychlé chůzi. Na návsi, které dominovala velká, nazdobená borovice, An zatočila doleva směrem k potoku a hlavně stáji Pod potoky.

Na dvoře byl klid, horní dvířka boxů byla zavřená, aby do koňmi vyhřáté stáje zbytečně netáhlo. Celý dvůr byl vánočně ozdobený a An se usmála při vzpomínce na všechny ty hádky, spory a tahanice při zdobení trámů stáje umělými řetězy v podobě jehličí. Ze zábradlí kam se vždy přivazovali koně vzala zapomenuté vodítko a chvátala k zadní pastvině pro Le Narda, jelikož ve svém venkovním boxu za domem trochu stranou od všeho dění nebyl.

Potok pokrýval už docela silný led a těch pár kachen, které jsou už známé, se bezcílně klouzalo po zamrzlé vodě sem a tam, neměly nic na práci, jak by také mohly, když jsou to kachny. An se nad jejich počínáním tiše zasmála a pak zapískala. Vyčkávala, kdy se ozve známé zaržání Le Narda, pak se objeví vír sněhu a až poté černý hřebec, jenže nic. Nic se neozvalo, žádný rozvířený sníh ani nadšený hřebec jí neběžel na proti, tak kde tedy je? Pokrčila rameny a otočila se zpátky ke dvoru.

"Hledáš někoho?" zeptala se je Eva, matka Věry a Ondry, když doběhla An celá udýchaná na dvůr. Ve svém zadním boxu vraník taky nebyl, že by ho přesunuly do vnitřní, zděné stáje, kde je tepleji, ale jak jen by to vraník mohl snášet? Navíc by se o tak závažném kroku Ondra s An určitě poradil.

"Narda!" řekla An a svalila se na lavičku pod stříškou stáje.

"O něho se neboj je s Ondrou v kryté hale. Máš tam za nimi přijít." řekla Eva a usmála se, ještě však An zabrzdila, když se tmavovlasá dívka rychle otočila a chtěla vyrazit ke kryté hale: "Ale v jezdeckém!"

"Co?" zeptala se An a podívala se na své oblečení. Teplou ale ne příliš tlustou zimní bundu, staré zateplené kalhoty a zimní boty.

"Jak jsem řekla, jen vyřizuji to, co mi Ondra řekl a ty víš, že by byl schopný tě poslat zpět, aby ses převlékla, tak ti to říkám rovnou." odpověděla Eva a nasměrovala An k šatnám.

Celou tu dobu, kterou jí zabralo převlékání, si An marně lámala hlavu nad tímhle nesmyslem. V jezdeckém...že by? Ne, tohle není možné! Rychle vyskočila na nohy, což se ve vysokých jezdeckých botách dělá velice špatně, oblékla si jezdeckou zimní bundu, popadla helmu, zaklapla dvířka skříňky a vyrazila jako namydlený blesk ze šatny sportovní stáje. Několikrát málem spadla na namrzlé cestě k jízdárně, brala to zadem malou sotva znatelnou cestičkou. Na očích stále měla velká okna kryté haly, chvátala, aby byla co nejdříve uvnitř.

V kryté jezdecké hale klusal nádherný vraník, jeho srst se leskla jako ten nejvzácnější drahokam, zpod jeho kopyt odlétal písek. Klusal krásně a pravidelně, veden mladým trenérem uprostřed lonžovacího kruhu, nedělal žádný vyrvál a dokonce začínal pomalu, ale přeci jen sbalovat svou hlavu, už jí nenosil ve výšinách, tak jako většina dostiháků, nebál se opřít do udidla a cítit tlak otěží připevněných na kroužcích od sedla, ano opravdu na jeho hřbetě se společně s tmavě zelenou podsedlovkou vyjímalo kožené, černé jezdecké sedlo. Třmeny se bezvládně houpaly kolem jeho boků, nechávaly ho však naprosto klidným a to byl právě účel spuštěných třmenů, ukázat mu, že mu neublíží.

"Nardo." vydechla nevěřícně An, když konečně doběhla ke kryté hale a otevřela malé postranní dvířka a vešla dovnitř, to co uviděla, jí vehnalo slzy do očí. Opravdu to je ten nezkrotný hřebec, kterého před více jak dvěma měsíci přivezli?