Ridicule, ten který tančí

Ridicule XIIII. - Průchod citům

An rychle seběhla schody vedoucí z podkroví do stáje a teprve až v bezpečí sedlovny dala volno průchodu svým pocitům. Co jen to dělá? Bezděčně se dotkla svých rtů, ještě před chvílí se jich dotýkali rty Ondry. Jenže ty patří někomu jinému...Filipovi? S ním ale nechodí!

Tak ho jen využíváš? ozval se jí kdesi v hlavě vyčítavý hlásek. Promluvilo její svědomí.

Snažila se v sobě vykřesat to, co je ve vztahu důležité – lásku, ale prostě nemohla. Myslela si, že se jednou objeví, vždyť už se s Filipem scházela dobrý měsíc, nebylo to však ono. Nezažívala ty pocity, které tolik spisovatelek popisuje v knihách, byl sice pro ní útěchou, ale nedokázala kvůli němu létat přes hory.

Jeho polibky byly sice krásné, ale neprobouzely rej zamilovaných motýlků, tak jak lásce patří, probouzely v ní akorát tak lidsky daný chtíč a to ona přeci nechtěla. Dokázala se vyhýbat Ondrovým útokům, odsuzovala jeho chování a přesto se tak vůči Filipovi chovala.

„Tohle musí skončit!" vyskočila ze sedu uprostřed změti řemínků a pak si uvědomila, že vykřikla nahlas, snad jí nikdo neslyšel. Pohlédla do zašlého zrcadla, nikdy nepochopila, proč v sedlovně visí zrcadlo, ale teď se jí perfektně hodilo. V jeho odrazu sledovala svůj obličej, co na ní jen ti dva můžou vidět?

Zkoumala svůj vzhled, tmavé dlouhé vlasy nic moc vzhledu dnes stažené do dvou copanů, vypadala tak o dost mladší než je. I její oči byly naprosto normální – tmavé a poněkud malé. Co by tak ještě mohla hodnotit – nos? Pusu? Nebo snad uši?

Rozzlobeně na sebe vyplázla jazyk a pak vyšla ze sedlovny, dveřmi trochu víc práskla a okamžitě se střetla s tím, kým se chtěla potkat nejméně.

„Jé Filipe!"

„Dávej pozor, krásko." pozdravil ji vesele, teprve pak si všiml zarudlých očí.

„Ty jsi brečela?" pohladil jí po tváři. Nedočkal se odpovědi, An se k němu bouřlivě přimkla a schovala své slzy do jeho ramene. Filip překvapen její nákloností jí objetí opětoval, starostlivě jí hladil po vlasech a rozhlížel se kolem, zda-li je někdo nevidí. To by si ona přeci nepřála.

„Co se stalo?" ptal se Filip a zvedl jí hlavu tak, aby jí viděl do ubrečených očí.

„Nic." usmála se křečovitě An, „Teď už nic!" setřela slzu kutálející se po tvářích.

„Filipe!" stájí procházel Ondra a hledal svého kamaráda, pravděpodobně si chtěl postěžovat, jak ho ta malá potvora An zase doběhla, možná si chtěl vylít svoje srdce, kdo ví. Svůj záměr už neuskutečnil. Když vyběhl schody nad stáj a otevřel dveře klubovny, objevil An s Filipem ve vášnivém polibku.

Tak takhle to tedy je! Zůstal stát na prahu a šokovaně zíral na ty dva. Vyděšeně od sebe odlétli a během několika málo chvil od sebe stáli na vzdálenost dvou metrů a oběma se v očích zračilo provinění.

„Filipe?! An?!" dostal jen ze sebe, „nebudu rušit!" dodal ještě notně kysele a s ublížením a z klubovny vycouval.

„A je to venku!" pronesla An jako by to byla ta nejprostší věc na světě.

„Co prosím?" zadíval se na Filip nevěřícně. Tohle se mu snad zdá, více jak měsíc právě An dbala na naprosté utajení jejich vztahu nevztahu a teď, když se to provalilo, zůstala naprosto klidná a odměřená situaci zatímco jediný, kdo tu bude zuřit, je dozajista Ondra. Jak jen se postaví tváří v tvář svému nejlepšímu kamarádovi?

„To je to, co si přeci vždycky chtěl ne? Aby naše chození bylo veřejné, tak prosím," ukázala An na dveře, kde zmizel před chvíli Ondra, „teď to budou vědět všichni."

„Tobě to nevadí?"

„Proč by mělo?" přešla k němu An blíže a zase ho políbila.

Ondra nasupeně seběhl schody do stáje a zamířil k boxu své Stázky, z tohohle mu pomůže jenom pořádná vyjížďka.

„Ahoj holka." pozdravil ryzku a otevřel dvířka boxu. Stázka mu na pozdrav jemně zaržála a natáhla k němu svojí hlavu. „Ty jediná mě nikdy nezklameš, viď?" pohladil jí po nose a smutně se usmál.

„Asi bych se měl jedině upsat koním." povzdechl si a Stázka dala hlavu ke straně, „anebo být takový jako dřív." pustil se do hřebelcování ryzé kobyly.

Na vyjížďce přijde na jiné myšlenky, doufal v to, ale i tam ho pronásledovaly myšlenky na An.

Tady ji poprvé potkal, zbrzdil Stázku do kroku a zastavil v místech, kde se s An potkal poprvé, už tehdy byla naprosto jiná než většina holek, které do té doby potkal.

„Jdi!" pobídl prudce Stázku a ta z kroku vyrazila rychlým cvalem vpřed. Sníh odlétal od tmavých kopyt a kobyla stále nezpomalovala. Ondra se naklonil k jejímu krku a do ryzé hřívy dopadlo pár slz?

Když přišel Ondra zpátky do stáje, Stázčina srst se leskla potem, ale kobyla vypadala spokojeně, znovu narazil na ty dva, vedli se spolu za ruku a o něčem vášnivě debatovali. Ondra začal uvažovat o tom, zda-li An ohodnotil správně nebo se mu jenom mstí? Nikdy by do ní neřekl, že je taková a co si má myslet o Filipovi?

Dávno věděl, že je jeho kamarád do An zamilovaný, nejednou si kvůli tomu dělal z něho srandu a právě proto spolu uzavřeli tu pitomou sázku.

Jen kolem nich prošel a nesnažil se o jakýkoliv rozhovor, pár kroků od nich zastavil a otočil se s pohledem upřeným na An: „Za půl hodiny v hale a vem si Oriona!" a pak dál mířil k boxu Stázky, kde se o kobylu postaral, nezapomněl jí přes zpocené tělo přehodit teplou stájovou deku, ve stáji je sice teplo, ale přesto by se kobyla mohla nachladit a to nepotřebuje.

An měla výčitky svědomí, Ondra kolem nich prošel bez jediného zbytečného slova a jediné, co jí řekl bylo, aby si připravila koně na trénink. Tak nějak cítila, že mu musela ohromně ublížit, jestli jenom pýše nebo citům se mohla dohadovat sama se sebou, nikdo, ani jeho sestra, nedokáže Ondru správně odhadnout.

„Musím připravit Oriona, nechci ještě víc Ondru rozzuřit." vyvlékla se ze sevření Filipovi ruky.

„Ty si myslíš, že zuří?"

„To si piš!" chvátala An k boxu strakáče, ale Filip jí zdržel, chytil jí za ruku a přitáhl k sobě.

„Však on počká." zašeptal a políbil jí uprostřed stáje to by si ještě včera v žádném případě nedovolil, ale dnes.