Ridicule, ten který tančí

Ridicule VII - Asezz!

"Nezvládneme to!" promluvila do ticha listopadové, smutné přírody An a sledovala divokého hřebce. Od té doby, co jí vyhnal z ohrady,se bála, nejen dalšího zklamání, ale možná i jeho samotného.Nenáviděla se za svou slabost a za propadnutí svým obavám,nenáviděla se za to, že to byl právě Ondra, kdo jí utěšoval a pomalu probouzel sympatie, které si přeci zakázala! Chtěla se soustředit na získávání důvěry Le Narda a neřešit své vztahy, navíc mezi ní a Ondrou. Z toho už vyrostla, ano samozřejmě. Bývaly doby, kdy z každého Ondrova úsměvu šla do kolen a nedokázala ani pořádně vysedávat v klusu při tréninku na Monym, když se na ní Ondra podíval, ale tahle doba je pryč.Poznala, že on je jedině děvkař a jí by zařadil do své sbírky,jako všechny její kamarádky! Jenže...u koní je naprosto jiný! A tenkrát před několika málo dny...když tišila svůj pláč v jeho náruči a on jí šeptal slova útěchy, byl naprosto někdo jiný. Někdo, kdo jí chápe a má stejný cíl jako ona - ukázat Le Nardovi, co je to důvěra v lidi.

S hrknutím si vzpomněla na den poté, na skvělou vyjížďku s Filipem, jejich škádlení při shazování sena, Filipovi pohledy a doteky, které v ní probouzely tak šílenou nerozhodnost. Nemohla by to udělat, nedokázala by rozeštvat dva tak skvělé kamarády a navíc koho by si měla vybrat? Ondru? Oba si skoro přísahali, že by spolu nevydrželi ani pět minut a teď se jí plete do jejích myšlenek. Navíc je tu ještě Filip, pohodář a skvělej vtipálek.U něho by si byla jistá, že...že by jí neublížil? Ale co kdyby ublížila ona? Komu vlastně by dokázala ublížit? Sama sobě a nebo všem? Rychle své myšlenky zase přesunula k Le Nardovi.

"Je příliš divoký!" pokračovala ve svém uvažování a otočila se k Věře, která se na ní povzbudivě usmála: "No tak An, co to slyším? Ty abys něco vzdávala? To není tvá parketa! Kdeje tvá odhodlanost, se kterou jsi mi slibovala, že vydržíš? Kde je ta An, která dokázala Ondru poslat do háje bez rudnutí ve tváři?" zeptala se jí Věra a nastartovala tak další vlnu uvažování, nenechala jí však přemýšlet dlouho. "Tuhle An já znám a ta by to nevzdala!"

"Jenže každý má svou druhou tvář, dokonce i..." zarazila se v prostředku věty a nedokončila jí, Věře vděčila za to, že se dokázala ubránit Ondrovu kouzlu a všechnu tu snahu teď zahodí.

"Ondra?"zeptala se Věra jako by nevěřila svým uším.

"Ten?Nevěřím! Občas je sice fajn, ale to jedině tehdy, když ví, že se mu to vyplatí," odfrkla si pobuřeně Věra, přeci jen svého bratra znala nejlépe anebo ne?

„Co se to s tebou děje An?"

"Každý se mění!" odvětila An a otočila se od ohrady Le Narda, dokonce i Ondra se může změnit, nevěděla proč, ale něco jí říkalo,že se mění a možná za to může ona. A kdo ví, třeba i ten hřebec se změní k lepšímu, musí jen vydržet! An potřásla hlavou, když si uvědomila, nad čím tu přemýšlí, ještě před chvíli chtěla všechno vzdát a teď jí v hlavě bliká jediná kontrolka. Musí vydržet!

„A co Filip?" připomněla Věrka ještě druhý roh komplikovaného trojúhelníku, který ale ještě neexistuje!

„Co on?" dělala nevědomou, i když její pohled a chování naznačovalo úplně něco jiného. Roztěkaně uhnula zkoumavým očím Věrky a zadívala se do dálky. Za několika málo stromy uviděla probleskovat střechu seníku, toho prokletého seníku! V neděli když Filip odjížděl, mu slíbila, že se za ty tři dny, co bude pryč, nic nemůže stát, ale sama nevěděla, zda mluví pravdu, chtěla jenom Filipa uklidnit před jeho odjezdem do Německa.

„No tak An! Seber se! Mám oči a vidím. Nevím, jestli úplně všechno,ale v tom by byl čert, abych si nevšimla alespoň zlomku všeho, a to někdy bohatě stačí," zamračila se Věra a posadila se dotrávy u hrazení, opřela se o jeden ze sloupků dřevěné hohrazení a v ruce si pohrávala se suchým stéblem trávy.