Ridicule, ten který tančí

Ridicule XI. - Vánoční výlet

Na autobusové nádraží se konečně doklouzal autobus, na to jak dlouho mu to trvalo, tu byl první, takže ti ostatní nešťastníci, kteří se chystají týden před Štědrým dnem do základní anebo střední školy ve městě, jsou ještě někde na cestě. Z nebe se sypal jemný prašan a cukroval tiché a malé nádraží svou bílou peřinou. Všude bylo prázdno, jen pár odvážných si zkrátilo cestu přes nádraží, i když člověk se zdravým rozumem by se mu raději vyhnul, na to jak to tu většinou klouže, jenže vidina pár ušetřených minut je občas lákavá. Takže mezi autobusem, jehož řidič se ho pokoušel donutit k poslušnosti, se ještě motalo pár dětí a sníh nepřestával padat.

Konečně bezpečně zabrzdil a s typickým odfouknutím otevřel dveře, aby ze svým útrob vypustil asi desítku děcek základní školou povinné a dalších pár středoškoláků. Ospalost ranního autobusového nádraží tak okamžitě probudilo radostné výskání, když malé děcka jeden po druhém začínaly padat jako přezrálé ovoce na zledovatělou vozovku.

„Já nechci skončit jako oni!" povzdechla si Sára, kamarádka An a nebezpečně zamáchala rukama, když se snažila vyrovnat rovnováhu.

„Počkej!" vyrazila ze sebe An a zachytila se své kamarádky, když i jí vysoké kozačky podklouzly na náledí. Naštěstí to obě ustály a se smíchem vyrazily ke školní budově střední odborné školy ekonomické. Obě upoutal nezvyklý chumel před školou, proč všichni stojí venku a nejdou dovnitř do tepla?

An se překvapeně podívala na Sáru, která jen pokrčila rameny a zlostně přeskočila břečku na kraji přechodu pro chodce. Obě se prodraly tím chumlem a zůstaly nevěřícně stát. Dívala se na tabuli, která oznamovala, že dnes odpadá vyučování! Ve škole nejde elektřina, pravděpodobně nějaká závada a nemůže se vyučovat! U tabule ještě stihly potkat svoji kamarádku Nikol. An se otočila na Sáru, Nikol byla v pohodě, ona to má domů kousek, zatímco Sára s An přijely autobusem a domů to mají několik kilometrů.

"Co teď?" zeptala se An, v žádném případě se jí nechtělo jít těch sedm kilometrů pěšky a další autobus jede až v jednu.

"Počkat?" navrhla Sára a představila s ty nudné hodiny chození po obchodech, aby se zahřály, kdyby se tu prodávalo něco zajímavého!

"Vzala bych vás k nám, ale to nejde." omluvila se Nikol, "přišla jsem do školy jen na první hodinu kvůli té písemce z matiky, pak odjíždíme na hory a doma je pěknej zmatek."

"V pohodě," uklidnila ji An a pak jí něco napadlo. Věděla, kdo pro ně může přijet.

„Vteřinu!" podívala se na kamarádky, když se dostaly na volné prostranství a začala ve své kabelce hrabat mobil.

„Sakra kam jsem ho jen dala..." přehrabovala se v tašce, až s vítězným výkřikem vytáhla tu malou, zázračnou krabičku. Ondra nebo Filip? Proběhla jí ještě hlavou otázka. Rozhodla se pro Filipa, to bude bezpečnější.

Telefon chvilku vyzváněl, a když už se zdálo, že u Filipa nepochodí, se ozvalo jeho rozespalé ahoj.

„No ahoj ospalče, vstávat!" přivítala ho An.

„An? To si ty?"

„Ne, ježíšek!" odsekla a podívala se na holky, které přemáhaly smích, proč musí mít všichni po ránu tak dlouhé vedení?

„Promiň, ale právě jsi mě vzbudila," ohradil se Filip.

„To se tak někdo má, že nemusí vstávat! Hele Filípku mám na tebe prosbičku a ježíšek nejsem, takže kredit nerozdávám," začala se svou prosbou An, schválně použila zdrobnělinu Filipova jména, tušila tak, že se dá překecat snadněji. Jenže nepochodila, Filip neměl auto, půjčila si ho jeho máma. Omlouval se, ale omluva teď nepomůže. Ještě nedávno by určitě navrhl Ondru, ale teď? Teď už asi těžko.