Ridicule, ten který tančí

Ridicule V. - Je to těžší...

An se právě přehrabovala v dřevěné bedně s vodítky a hledala vodítko se speciální karabinou, pro které jí poslal Ondra, dneska se pokusí o nemožné. První trénink s Le Nardem. Netušila jak to dopadne,jestli to bude jako předevčírem, kdy rozzuřený Le Nardo doslova vyhnal Ondru ze své ohrady. Včera se však odvážil dojít až k hrazení a to i přesto, že na druhé straně, sotva na metr daleko,stála ona. Stále k němu tiše mluvila a docílila toho, že vraník zvedl své uši a pozorně ji poslouchal, byla to kouzelná chvíle a dnes jí jdou ještě více prohloubit, kdo ví, třeba se jim to povede a třeba také ne, vše je jen o štěstí.

Ondrův plán vodění Le Narda po ohradě je příliš riskantní, vždyť se k němu ani nedostanou, ale co...to vodítko se když tak bude hodit k něčemu jinému, například aby Le Nardovi nahnala ještě větší strach, než ten vraník má, v případě že by na ní zaútočil, dnes půjde do ohrady ona!

"Angeliko?"oslovil jí Ota a váhavě nakouknul do sedlovny.

"Dobrý den," otočila se An na Otu a slušně pozdravila.

"Vím, co máte dneska s Ondrou v plánu. Chcete se přiblížit k Le Nardovi, a jak hádám, o jeho osudu ti neřekl, že?" zeptal se Ota a začal přerovnávat uzdečky na hácích u dveří. Francouzská berle, o kterou se vždy opíral, spadla na zem. An se sehnula, aby jí zvedla.

"Řekl,"řekla potichu, když mu hůl podávala.

"Řekl,"zopakoval po ní Ota a podíval se na ní. "Stačí jediné francouzské dost a ten hřebec...neodváží se ti nic udělat."

"Nemůžu to říct!" odporovala An, "bylo by to vůči němu příliš kruté!"

"Proto se radši necháš zabít? Ten kůň je nebezpečný! Neví, co si má o lidech myslet, neví, proč se k němu takhle chováte. On neví, že se mu snažíte pomoct! Že mu neublížíte!" chytil An zarameno a podíval se jí do očí: "kdybych nedal Ondrovi slib, a kdyby tví rodiče nepodepsali, že souhlasí se všemi riziky ježdění, nikdy bych vám to nedovolil! Ten kůň by šel okamžitě pryč."

"A svojí naděje by se nikdy nedočkal!?" konstatovala An a odcházela ze sedlovny, tohle nechtěla poslouchat.

"No tak, Angeliko!" volal za ní Ota, "stačí jediné slovíčko! Francouzské dost! Pamatuj!" díval se za odcházející dívkou a povzdechl si: "jen doufám, že ho nebudete muset využit," to však už An neslyšela.

"Připravena?" zeptal se Ondra An, když oba došli k ohradě Le Narda, dnes tu byli jen oni dva. Věra odjela se školou na nějakou praxi, či co a Filip zrovna teď někde fotil pro nějakou reklamní společnost.

"Ne!"přiznala An a podívala se na vraníka, vypadal tak mírumilovně, stál uprostřed ohrady a zvědavě stříhal ušima, navíc naklonil svou hlavu na stranu a podtrhl tím svůj zvědavý výraz. Jak jen je možné, že se za pár minut, jakmile vleze k němu do ohrady, stane doslova ďábel? Zlý kůň, který jí bude usilovat o život? Proč?

"Nemusíš to dělat," uklidňoval jí Ondra a vytrhl jí tak z jejího přemýšlení o minulosti a osudu Le Narda. "Půjdu tam kdyžtak já,"

"Já ale chci!" řekla pevně a převzala od Ondry vodítko. Ondra jí chytil za ruku a zastavil jí naprosti sobě: "buď opatrná,"řekl se starostlivostí v hlase a podíval se na ní...tak zvláštně.

"Tvoje druhá tvář?" zasmála se An, musela něco říct, i když jeto nevhodné a naprosto trapné, ale musela se odpoutat od myšlenek na to, co jí čeká.

"Angeliko," oslovil jí jejím celým jménem, s povzdechem a s utrpením? Utrpením nad tím, že ho odmítá?

"Ondro?" odpověděla mu, ale znovu se žertovným tónem, "nechápu, o co se tu snažíš, jestli využíváš situace, ale ty víš, co si o tobě myslím," vykroutila ruku z jeho sevření a odhodlaně podlezla hrazení. Bylo to jednoduché, přijít k hřebci, a rychle připnout vodítko k ohlávce, kterou na sobě měl ještě od převozu, byl tady už dost dlouho a zatím z něho byl jen stále divoký kůň, trochu víc nakrmený, ale špinavý a neupravený.