Ridicule, ten který tančí

Ridicule IX. - Napojení

I Ota se s napojením setkal, viděl jeho skvělé účinky, ale u Le Narda tomu příliš nevěřil. Slíbil ale, že se do toho nebude míchat, proto když za ním přišla čtveřice nadšených mladých lidí, souhlasil.

Všechno tak šlo rychle, Le Nardo se nestihl ani podivit, co se to děje a vedle jeho ohrady vyrostla další - ta kruhová. Z kovových částí poskládali kruhovou ohradu s uličkou, která obě ohrady propojovala, museli sice vytvořit i další vchod, ale to nebyla zas taková práce.

Le Nardo, ale jejich nadšení moc nesdílel. Trvalo hodně dlouho, než ho tam zahnali. Vzpínal se, vyhazoval, oháněl se zuby, ale bylo mu to k ničemu. Nakonec stál v kruhovce a divoce pohazoval hlavou.

"Teď tam k němu nepůjdu, vyhnal by mě během pár vteřin," podívala se An na rozdivočeného Le Narda, pobíhal kolem dokola, od jeho kopyt odlétala hlína a všichni se divili, že tak prudké otočky hřebec ustojí.

"Neboj se, to po tobě nikdo taky nechce," usmál se na ní Ondra. "Vrátíme se sem zítra," opřel se o svojí hůl a pokynul celé skupince, aby ho následovala. Všichni se pomalu rozešli směrem ke stájím.

"Běžte napřed," zastavila se An najednou a podívala se zpátky ke kruhové ohradě, Le Nardo stál uprostřed a s hrdě zvednutou hlavou pozoroval odcházející skupinku.

"Já se za chvíli vrátím!" otočila se a spěchala za Le Nardem.

"Nechte ji jít!" zarazila Ondru s Filipem Věra, když se chtěli oba ve stejnou chvíli rozejít za An.

"K němu do ohrady nevleze, potřebuje si s ním jenom popovídat." chytila Ondru za rameno a zabránila mu tak, v následování An. Jen odevzdaně pokrčil rameny.

„A o tobě to platí taky, nech ji jít!" zarazila Filipem ostrým pohledem.

I on rezignovaně následoval Věru a nejlepšího kamaráda ke stájím. Podíval se na oblohu, byla středa, celé tři dny jim trvalo postavit kruhovou ohradu, zítra začíná měsíc zimy - prosinec. Na obloze pluly těžké mraky, že by přinášely první sníh?

Zastavila se před jeho ohradou a vyčkávala.Tak jak počítala, její příchod vzbudil v Le Nardovi jeho neklid a vraník pohodil hlavou a ustoupil o dva kroky vzad, nezapomněl výhružně zahrabat kopytem, skláněl svou hlavu k plecím a jeho hříva lítala ve vzduchu. Vypadal impozantně.

An věděla, že je v bezpečí druhé strany ohrady a tak bez největšího strachu přišla až k dřevěnému hrazení, opřela se o metr-sedmdesát vysokou bariéru a sledovala rozrušeného hřebce. Nepokoušel se o nic, jen stál na místě a pouštěl hrůzu. Jak s ním bude mluvit řečí divokých koní? Pustí jí k sobě tak blízko, aby mu ukázala, že je alfa kobylou a že on je jenom mladý a nevychovaný hřebeček, kterého trestá vyhnáním z jeho stáda? Tak jak popisoval Monty Robertes ve své knize.

Unaveně si opřela čelo o vrchní hrazení a v očích jí zaštípaly slzy, znovu! Bolelo jí, vidět ho takhle, nedůvěřivého a nahánějící strach, proto aby zahlušil ten svůj.

"Le Nardo! Proč? Proč je to všechno tak těžké? Chci ti pomoci!" na tváři ji zastudila první sněhová vločka. Vzhlédla překvapeně k obloze a objevila další a další. S tichostí se začaly snášet na krajinu. Zavřela oči, stála tam na druhé straně ohrady pár metrů od koně jejího života a váhala. Pak oči otevřela a podívala se zpět na Le Narda. Ze rtů ji unikly první tóny písničky, Rickyho písničky, tahle dětská ukolébavka ho vždy dokázala zaujmout, vždy radši koní zpívala, než s nimi mluvila. Při povídání za chvíli došly nápady, ale písniček znala spousta. Ricky její písničky zbožňoval.