Diary a famous star

Diary a famous star 2

No, úžasné. Ze snu jsem se probudila v 5 ráno. To už asi zrovna vstanu. Ještě že dnes nemusím do práce. Sobota. Miluju víkend. Doplazila jsem se z postele do koupelny. Udělala ze sebe člověka a šla se nasnídat. Stýská se mi po ránách s rodinou nebo Pheobe. Když jsem tu sama, je to tu takové… Tiché. Hodila jsem do sebe teda nějaký ten croissant s máslem a cappuccino. Nádobí jsem hodila do myčky a zapnula notebook. No perfektní, dneska o víkendu není žádná akce, nic? Takže to vypadá na nudu. Raději si půjdu zaběhat. Notebook jsem zaklapla a hodila ho cestou do skříně na postel. Voda uvnitř zašplouchala nárazem přístroje, pak se její hladina vyrovnala. Vybrala jsem si nějaké sportovní oblečení. Žluté triko s krátkým rukávem a zeleným potiskem, bílé kraťase a na nos jsem si nasadila velké slunečný brýle. Sešla jsem dolů po schodech, cestou jsem prstem přejela po klavíru a přes byt se rázem ozval proud tónů, který jsem tak milovala. Pak si stačilo jen nazout sportovní tenisky a mohlo se vyrazit. Ohh, málem bych zapomněla. Klíče, peníze a mobil! Bez svého iPhonu 56 jsem jako bez duše. Domovní dveře zaklaply a já se dala do běhu. Vzala jsem to 2x okolo parku. Přede mnou se vynořila malá kavárnička. Zvláštní, ta tu nikdy nebyla. Co mi uniklo? Vešla jsem do krásné, útulné kavárničky. Za pultem stál nejspíše 20-ti letý mladík. Usmíval se na mě. Čekal, až přijdu blíž a objednám si. Tenhle krok jsem podstoupila a vyrazila k pultu.

"Co to bude?" zeptal se s úsměvem.

"Jedno latté," oznámila jsem mu.

Okamžitě mi ho podal a já si sedla na jednu z židlí v místnosti. Usrkla jsem ze skleničky a rozhlédla se kolem. Páni! To latté. Mmm. Lepší jsem nikdy v životě neměla, nejspíš tu budu chodívat častěji. Po vítečném latté jsem šla zaplatit. Nikdo u pultu nebyl, tak jsem peníze položila vedle kasy a vydala se na odchod. Když dveře kavárny zaklaply, zvedl se silný vítr. Hned mi to připomnělo sen. Když se ten tmavovlasý kluk vypařil. Proč se mi o něm vlastně zdálo? Vždyť je to jen pitomý deníček.

"Ehm, slečno?" někdo se ozval.

Byla jsem tak zabraná do přemýšlení nad snem, že jsem si nevšimla postaršího pána, který přede mnou netrpělivě poklepává nohou, čekajíc, až se odeberu ze dveří a on mohl vejít.

"Ou, promiňte." Nadskočila jsem a rychle se odebrala na odchod. Cestou jsem znovu začala běžet. Zase se zvedl vítr. Silnější. Narážel do mích zad a já se snažila utíkat víc a víc. Jakoby jsem s ním měla závod. Najednou mi ale poskočil v kapse mobil. Někdo volá. Vítr se uklidnil a já se podívala na displej mobilu. PHEOBE! Konečně, tak dlouho jsem ji neslyšela. Musím to rychle zvednout! Sakra, proč se vždycky první rozmýšlím nad volajícím a pak to nestačím zvednout? No, nevadí. Doma jí zavolám. Zbývalo pár ulic a byla jsem doma. Odemkla jsem si dveře. Klíče hodila na stůl a sedla si na pohovku. Zavolám Pheobe.