Diary a famous star

Diary a famous star- 17

Tadááá:D Je tu nový díl:3 Jsem ráda kteří to komentují!:)Enjoy it!:) Dia Xx

Minulý díl:

  -REALITA -   Pomalu jsem pootevírala víčka a cítila něčí pohled na mém těle. Ne, prosím, ať se Perrie nevrátila. Prosím! Rozhlédla jsem se tedy po místnosti a v rohu se nejistě schovával…  

--  

Zayn's POV Je to tak, jiné. Jsem z masa a kostí. Žiju, dýchám. Jsem volný! No… vlastně jsem v pasti.

  El's POV

"Zayne!" Rozeběhla jsem se za krčící se postavou v rohu. Rozpřáhla jsem ruce pro objetí, ale nijak nereagoval.

Dál se tam krčil, jako by se bál.

"Jdi pryč!" Sykl po mně. Zarazila jsem se.Poodstoupila jsem tedy pár kroků stále upřená zrakem na něj.

"Zayne, jsi v pohodě? Nemusíš se -," pomalu jsem ho chtěla chytit za ruku, ale hodil po mě starou, zaprášenou knihu. Rychle přeběhl na druhý roh půdy a schoval se za velké krabice s onošenými věci.

"Zayne! Ty jsi… Člověk?" Chtivě jsem se ho chtěla dotknout. Našlapovala jsem tedy pomalu k těm krabicím, kde by měl být. Nahlédla jsem malou škvírkou, naše oči se střetly.

Okamžitě uhnul a zalezl ještě dál. Posmutněla jsem a se sklopenou hlavou si sedla na přesně opačný roh toho jeho. Tedy naproti.

Každých pět minut jsem kontrolovala, jestli se náhodou nekouká. Zvláštní, je jiný.  

Takhle ubíhal celý den, jak jen to na půdě s žádným jídlem a přísunem tekutin jde. Ale hlad ani žízeň mě netížila. Spíše jsem se užírala myšlenkami nad tím, co se děje.

Co je s Harrym, kde je Perrie. Zjistila, že je Zayn člověk? Ví, že je tady se mnou? A co vlastně Pheobe? Sakra, práce! Moje práce! Už to bude dobrých pár dní, co jsem se neozvala. Právě jsem o ni přišla, fakt skvělý.

Ale to už je vlastně jedno. Všechno se změnilo. Zayn je tady se mnou, můj plán s Harrym zbavit se duchaření padá a Perrie si pro nás stejně přijde. Ach jo, nesnáším to. Nesnáším svůj život, nesnáším sebe, nesnáším to, co se mi děje. Kdyby to jen šlo vrátit zpátky.

Jenže… Přišla bych o Zayna. On mi za to trápení stojí, i když je teď na druhé straně místnosti a nekomunikuje se mnou. Ale je TADY. Ell, prostě za Zaynem jdi a pokus se nějak komunikovat.

Opatrně jsem se tedy zvedla z dřevěné, vrzavé podlahy a nebojácným krokem vyšla vstříc jeho krabicím.  

"Zayne, můžu?" Nebojácnost najednou byla ta tam. Zase to byla ta citlivka.

"Nechoď sem," zašeptal ve stínu krabic. Ell, tohle dáš! Vlezla jsem si k němu do jeho příbytku. Bylo tu těsno a skoro se nedalo dýchat. Konečně jsem se ho mohla dotknout.

Vzala jsem ho tedy pomalu za ruku, propletl si semnou prsty a upřel zrak na tohle spojení. Poté koukl na mě a já se pousmála. Rychle ji ale znovu pustil a já si jen povzdychla.

"Proč to nemůže být jako dřív? Co ti vadí? Co je špatně?" Pronesla jsem k němu, ale neodpověděl. Stále jsme na sobě byli namačkaní. Světlo na půdě pomalu, ale jistě mizelo a za chvíli nás pohltila černo černá tma.

Nijak jsem si neuvědomila, že má hlava klesla na jeho rameno. Ještě jsem zaregistrovala jeho doteky na mé tváři, pak jsem upadla do říše snů.