Story of dragon - Vznik legendy [cz]

4.část

Keira:

"Drakie?" Zakřičela jsem. Už to byl skoro třetí den co se neobjevila. Prostě najednou zařvala, odlepila se od země a zmizela kdo ví kam. Šílela jsem z té nevědomosti. Nemohla jsem se sní spojit ani přes 'dagaz' , což mi moc nepomáhalo. Každé ráno jsem vycházela z domu a hleděla na oblohu, jestli ji neuvidím. Co se jí stalo? Jako obrovský drak se nemohla ztratit, její smysly jí to nedovolují. Zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho a sedla si na zem. Nagge, Addi i Saph se ke mě připojili. I jim Drakie určitě chyběla. Mohla dát aspoň nějaké znamení, kdy se vrátí. Né, ona se je dospělý samostatný drak, který si může dělat co chce. 

"Keiro, měla by si jíst." Povzdechl si Lucas a před nos mi strčil misku s jídlem. Zamračila jsem se a odstrčila ji. "Dobře, opravím se. Ty musíš jíst!" Zavrčel. Omámeně jsem sledovala nebe a pokaždé, když se zvedl vítr a házel na zem pode mnou stíny, jsem sebou trhla. Čekala jsem až se ozve to burácivé zařvání a Drakie se snese z oblohy jako přízrak, který se ke mě vrátil. Nestalo se. Nenadávala jsem, nezuřila jsem jako obvykle. Cítila jsem se tam zvláštně prázdná. Jako bych si tvořila místo, pro něco co neexistuje. 

"Už si nejedla- vlastně si nedělala nic, od chvíle co Drakie odletěla." Střelila jsem po něm pohledem a v rychlosti se zvedla. Namířila jsem na něj prst a zabodla ho do jeho hrudi. Nebyla jsem naštvaná na Drakie, ale na Lucase, že si dovolil vůbec něco takového vyslovit. Kdyby odletěla, vzala by mě sebou. Tím jsem si jistá a proto jsem si jistá, tím, že přiletí zpět.

"Ona neodletěla," Zasyčela jsem. "Vrátí se." Sedla jsem si zpátky a opět čekala. Neohlížela jsem se na něj. Nechávala jsem ho si vytrpět hořký pohár, který si sám nalil. Neodletěla.

"Keiro?" Otočila jsem se a zadržela dech. Cean byla kompletně doškrábaná. Rukáv měla potrhaný a z nohy ji tekla krev. Ro, sedící ji na rameni měla zakrvácenou hlavu. Vyběhla jsem k nim a snažila se popadnout dech. Teď už jsem opravdu zuřila. Všichni dneska museli něco udělat. Nějakým způsobem mě donutili se naštvat. Jen na dračici kdo ví kde, jsem naštvaná nebyla, zatím. 

"Co se stalo?" Cean se mi vyhla pohledem. "Co se stalo?!" Zopakovala jsem otázku, ale rázněji. Myslela jsem, že mi říká všechno. Dneska jsem měla opravdu špatný den a Cean mi to se svým zapíráním vůbec neusnadnila. Pevněji jsem stiskla její ruku a ona se na mě podívala. Zvedla jsem obočí a pokusila se trochu usmát. Povzdechla si, podívala se na Ro, jako by se společně rozhodovaly zda mi to říct.

"Cean? Řekni mi, prosím, co se stalo?" Přikývla a pak se mi vymanila ze sevření. Otevřela ústa a přitom měla doširoka otevřené oči, jak se do vyprávění vžívala.

"Procházeli jsme lesem, když po nás vyběhlo něco velkýho! Mělo to obrovský zuby zahnutý nahoru! A bylo to chlupatý! Běželo to přímo na nás a pak nás to odhodilo do křoví." V tu chvíli nevypadala jako dvanáctiletá dívka, kterou byla. V tu chvíli mi připadala jako malé pětileté dítě, co je zaujato klubíčkem. 

"Divočáci tu pobíhají všude." Pokrčil rameny Lucas a dál si prohlížel Ceanino zranění. Zamračila jsem se na něj. Nebude zlehčovat tuhle situaci. Nechápu proč tam chodily a už vůbec nechápu, proč je potkal ten divočák. 

"Dobře, ale otázkou je, co jste dělali sami v lese bez mého vědomí či svolení?!" Zadržovala jsem drsný ton hlasu, abych měla jistotu, že Cean neuteče při první možnosti. Nejsem děsivá, když jsem naštvaná, ale Cean tvrdí něco jiného.

"Chtěli jsme najít Drakie," Špitla Cean. Vehnala mi tím slzy do očí a zabránila mému vybuchnutí. Popadla jsem ji a objala jak nejvíc jsem mohla. Potichu jsem vzlykala a snažila se, aby to nikdo neviděl, kromě Cean. Objala mě a na chvíli jsme si vyměnily své role.

Ty brečíš? Zastavila jsem se uprostřed pohybu a přestala vzlykat. Co to bylo? Jako by se mi někdo naboural do mysli a pohazoval tam svoje myšlenky vedle těch mých. Vyplnilo se mé prázdné místo v hlavě a já si připadala zase celá. Ale nechápala jsem proč. Co se stalo, nebo proč mi někdo mluví v mé hlavě. 

Kdo jsi?

Lidé jsou divná rasa, když ani po tak dlouhé době nerozpoznají přítele. Hned jak to doznělo, ozvalo to na co jsem celé tři dny čekala. Vzduchem se nesl hlasitý řev a po chvíli se objevila jeho majitelka. Drakie přistála před námi a vítr, který udělala mi rozcuchal vlasy. Užasle jsem na ni hleděla. Po krátké odmlce, kterou jsem využila k prohlížení, jsem se k ní vrhla a objala ji kolem krku i s bolestivými následky. Zatraceně mi chyběla!

Omlouvám se, Pootevřela jsem ústa a překvapeně hleděla na Drakie.

"To ty?"

A kdo jiný by to měl být?

Já- já právě nevím. Vydala divný hrdelní zvuk, podobný smíchu. Tohle nikdy nedělala, co se jí stalo?

"Kde jsi byla?" Zeptala jsem se. Pocit naštvanosti se začal vracet i když jsem ho nechtěla vytahovat.

Musela jsem splnit obřad. Sklonila hlavu ale hned ji zase vytáhla nahoru.

"Jaký obřad?" Zamračila jsem se a tvrdě na ni hleděla. 

"Keiro? S kým to mluvíš?" Začal Lucas. Otočila jsem s výrazem hodným zabijáka a zaťala pěsti. 

"Teď neruš! A ty odpovídej!" 

Dospělosti. Vyfoukla kouř z nozder. Zdála se být uražená.

Co je? Co jsem udělala? Nakrčila jsem obočí a čekala na její odpověď.

Nevěříš mi. Řekla stroze a pak vzlétla. Sledovala jsem ji jak přistává na skalce, kousek od nás a uvelebuje se tam. Zády k nám. Jak vtipné.

"To je divný." Přemítala jsem v mysli a přitom cítila tu její.

"To je pekelně divný." Zopakovala jsem svá slova, s menší vsuvkou a vydala se za Drakie. Ať mě ignoruje nebo ne, vypáčím z ní co se to děje.

"Kei-"

"Teď - neruš!" Vykřikla jsem, stále blížící se k ležícímu drakovi.

Vysvětli mi to! Vysvětli mi všechno!

Nemám důvod ti to vysvětlovat! Zavrčela a odkryla horní řadu nablýskaných dlouhých a hlavně ostrých zubů.

Jistě, že máš! Jsem tvoje součást! Musíš mi to vysvětlit!

Musím zemřít! Ale ne ti to vysvětlovat. Vyštěkla až mi zalehlo v uších. I když to byla jen myšlenka, byla silná, obrovsky silná.

Dobře, přijdu později. Povzdechla jsem si a vrátila se k ostatním.

"Keiro! Ať máš náladu nebo ne, musíš mi vysvětlit co se děje!"

"Musím zemřít!" Zavrčela jsem. V hlavě mi zněl jakýsi podivný smích a já usoudila, že je to Drakie. Lucas se na mě vyděšeně podíval.

"Ne, um, promiň.. já jen- mluvím - to ne - z nějakého důvodu slyším Drakiiny myšlenky a ona slyší ty moje, nemám tušení proč."

"Ona ti to nevysvětlila?"

"Ne, nemá náladu, jak to tak vypadá." Otočila jsem se ke skalce a chvíli sledovala, jak se Drakie snaží odehnat ostatní, aby měla trochu soukromí.

"Ale zítra - zítra to určitě zjistím."