Story of dragon - Vznik legendy [cz]

24.část

Na začátek chci připomenout, že minulá část se mi špatně publikovala a už je dopsaná, jen abyste se případně neztratili v ději:) 

"Proč na to pořád myslíš?" Thomas se usadil na židli naproti mně a se směšným výrazem na mě hleděl. Zvedla jsem obočí a držela na uzdě všechny hnusné věty, které mě zrovna napadly. Musím nad tím přemýšlet - jinak to nejde.

"Proč? Já ty lidi znala Thomasi! Jeho jsem znala a teď?" Rozhazovala jsem rukama a s útrpným výrazem na něj hleděla. Nedokázala jsem číst v jeho očích. Byl jako pod závojem, přes který nejde vidět. Ironicky se zasmál a s naštvaným výrazem se zvedl. 

"Tak si běž! Utíkej za ním jak pejsek a vzpomeň si na něj!" Zavrčel a zabouchl za sebou dveře od koupelny. Samozřejmě nezapomněl shodit pár věcí ze stolu. Zůstala jsem stát na místě a provinilým pohledem upřeným na zem. Tohle jsem chtěla?  Nohy mě pomalu odnášeli z pokoje a já se přistihla jak bezmyšlenkovitě bloumám po chodbách. Netušila jsem co chci dělat. Najít Cean? Zjistit kdo jsou ti lidé a jaký vztah k nim mám? Vrtalo mi hlavou proč nad tím tak přemýšlím, proč prostě nepopadnu luk a nejdu si procvičovat svou jedinou schopnost - neschopnost. 

Cítila jsem se tu jako doma, to ano, ale všechno ostatní bylo tak cizí. Došla jsem ke dveřím, za kterými se skrývala obrovská hala s bojovými věcmi. Netušila jsem jak většinu z nich pojmenovat, proto jsem zůstala u svých bojových věciček a řádně se tu rozhlížela. Ticho, které tu panovalo mě uklidňovalo, konečně jsem si oddechla a nemusela řešit okolní svět. Jen já a tyhle věcičky všude okolo mě. Dokud jsem nebyla vyrušena nepříjemným svrběním krku. Než jsem však stačila cokoliv udělat, kolem krku se mi omotala neznámá ruka a začala mě dusit. Chtěla jsem křičet ale byla jsem moc zaskočená - nevyšla ze mě ani hláska. Snažila jsem se reálně přemýšlet a nechovat se jako dívka v nesnázích - tady mi neměl kdo pomoct. Zaťala jsem ruku v pěst a loket jsem plnou silou vrazila do protivníkova břicha. Povolil sevření kolem mého krku a já mu vyklouzla na vzdálenost dvou metrů. Chytl totiž mé ruce a snažil se mě stáhnout zpátky k sobě. Z úst mi vyklouzl výkřik, mé myšlenky nevědomě volali draky o pomoc a dostávalo se mi stejně intenzivních odpovědí. Pokusila jsem se dostat vrchní část svého těla co nejdál od něj. Stála jsem v mírném předklonu mezitím co on mě stahoval k sobě. Zuřivě jsem kopla nohou za sebe a cítila jak mé sevření padá - stejně jako já. Překulila jsem se do sedu a rozdýchávala útok. Byl to jeden z těch tří. Ten útočník, byl jeden z mých přátel. Černé vlasy měl skoro po ramena, která byla nebezpečně vypracovaná stejně jako zbytek jeho těla. Postavil se a s úšklebkem se rozhlédl kolem. Ustoupil pár kroků k držákům a do ruky si vzal meč, který následně namířil proti mně. Proč mě chce každý zabít?! Po čtyřech jsem ustupovala mezitím co on razil proti mně. Má záda narazila do něčeho tvrdého, neváhala jsem a postavila se. Za mnou bylo několik dýk srovnaných vedle sebe. Byly má poslední šance, tak jsem dvě popadla do rukou. Obě jsem si přetočila směrem dolů a pomalu se přemisťovala po místnosti. Na trpělivého člověka moc nevypadal. Vyrazil proti mně hned při první šanci a zvedl meč do výšky. Pootočila jsem dýky v mých rukou a zastavila tím meč, před tím než mi rozsekl obličej. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo. V poslední době jsem si nebyla vědoma ničeho co jsem vlastnila. Vymrštila jsem ruce nahoru, změnila tím směr meče a kopla protivníka do břicha. Meč mu vyletěl z rukou několik metrů od něj, sám trochu klopýtal a překvapeně se na mě podíval. Ustoupila jsem jak nejdál to šlo a čekala s trošku třesoucíma se rukama ve kterých jsem svírala dýky. Tak strašně moc jsem si chtěla vzpomenout jestli to je můj přítel nebo není, jelikož teď tomu nic nenasvědčovalo. Přiklonil se a pak se odrazil takovou silou, že se skoro vymrštil do vzduchu. Běžel přímo na mě v obrovské rychlosti a mě před očima proletělo několik obrazů. Vyskočil do vzduchu a letěl přímo na mou hlavu s nataženýma rukama. Skrčila jsem se a křečovitě stiskla víčka k sobě.