Story of dragon - Vznik legendy [cz]

18. část

Nespala jsem. Má mysl se odebírala kamsi do neznáma a mé tělo leželo schouleně namáčklé na Thomasovi. Nemohla jsem usnout. Stále mi něco říkalo, že spát nesmím. Tikala jsem pohledem po okolí a zpomaleně vnímala. Zachumlala jsem se víc do kožešiny a snažila se uklidnit. Jsem nervozní? Proč?! Svědila mě záda. Přímo mezi lopatkami u krku. Nechápala jsem proč, bolest mě následovala jako stín, ale tohle bylo jiné. Nutnost svobody mi proudila žilami. Omráčená a při smyslech, možná až moc na to, abych byla schopná racionálně přemýšlet. Promnula jsem si místo nepříjemného svědění a mračila se, když se nepříjemný pocit vystupňoval do nesnesitelného štípání. Nehodlala jsem to držet, být potichu kvůli ostatním. Odtrhla jsem kožešinu z mého těla a napříč bolesti se zvedla. Zavrčela jsem, když mé tělo opouštělo jeskyni. Něco mě lákalo ven a nebyl to jen ten pocit. Cítila jsem se zmatená, dost dezorientovaná. Všechno kolem se mi trochu točilo a rozmazávalo. Rozeznat obrys stromu teď byl těžší úkol, než kdy jindy. Natáhla jsem ruku a snažila se spočítat se prsty. Raz, dva, tři, čtyři, pět. Stísněnost mě polapila do své sítě. Byla jsem si vědoma toho obrovského prostoru kolem mě, ale i přes to jsem cítila úzkost z nedostatku místa. Vlasy mi padaly do očí. Blonďaté pramínky, spouštějící se až k mým ramenům. Točila se mi hlava. Nahmatávala jsem před sebou cokoliv čeho bych se mohla uchytit a zastavit, ten hrozný kolotoč. Přitiskla jsem víčka k sobě a pomalu vydechla. Klekla jsem si a ruce zabořila do hlíny. Dech se mi zadrhl v krku, nemohla jsem se pohnout. Byla jsem paralyzovaná, můj hlas nereagoval. Klečela jsem a čekala až se všechno přede mnou přestane točit.  

'Tula, řekni to.'  Cítila jsem jak něco dopadlo na zem. Rozvířený prach zaútočil na můj nos a já si zakryla obličej. Sklonila jsem hlavu níž a pokoušela se uvolnit, vidět víc. Zhluboka jsem se nadechovala. Cítila jsem se sklíčená mezi zdmi, uvězněná ve tmě, neschopná se dostat ven. 

'Řekni to! ' Tichem se rozezněl řev, drtící mé ušní bubínky. Mé ruce putovaly po vlasech až k uším, má ústa se rozevřela a můj hlas skoro překřičel ten řev. Křičela jsem co mi dech stačil, křičela jsem dál, i když se na mých ramenech objevily Thomasovy ruce. Třásl se mnou, snažil se mě uklidnit. Nereagovala jsem a dál křičela. Bála jsem se, že mě ty stěny rozmačkají. Srdce mi divoce bušilo, čekala jsem jen kdy vyskočí ven. Drtila jsem svou hlavu a přestávala cítit prsty. Hlavou mi proběhla myšlenka spojená se šílenstvím. Možná mám záchvat paniky. Nebo úzkosti. Přemítala jsem co se v té chvíli má dělat. Snažila jsem se začít myslet. Bylo to tak těžké! Thomas mě chytl kolem pasu a shodil na sebe. Držel mě a čekal co budu dělat. Šeptal mi uklidňující slova a obkresloval kroužky na mou ruku. Snažila jsem se mu vysmeknout. Drápala jsem se ke svému krku, ke zdroji bolesti a pokoušela se alespoň poškrabat. 

'Keiro!'  Vdechla jsem kouř a naplno se rozkašlala. Dusila jsem se. Thomas mě pustil a já se svezla na všechny čtyři. Držela jsem si krk a snažila se přežít. Zelený obrys čehosi, to jediné bylo v mém zorném poli. U mého ucha se ozvalo zavrčení. Hlasitě jsem vydechovala a natahovala ruce před sebe. 

"Tula!" Vykřikla jsem rozhořčeně a hned toho litovala. Má záda byla jako v ohni. Zaúpěla jsem a zabořila prsty do hlíny. Stísněnost odpadla, cítila jsem se lehčí. Opřela jsem se zpátky o Thomase a rozdýchávala můj záchvat. Drakie seděla naproti mě se spokojeným výrazem. Vedle mé ruky se zhmotnil luk ze světlého dřeva. Nevnímala jsem ho, soustředila jsem se na svůj dech a snažila se zůstat při smyslech. 

"Co to sakra bylo?!" Zavrčela jsem a zamračeně sledovala Drakie. Byla jsem naštvaná. Věděla to! Celou dobu si toho byla vědoma a nic mi neřekla.  Byla schopná předejít téhle situaci ale nechala mě v tom. Vysílala jsem k ní naštvané myšlenky a přála si, aby to cítila. Dračice vyfoukla kouř a upřela na mě své oko. 

'Neobviňuj mě! Byla to důležitá lekce.' Vrčela a cenila na mě tesáky. Zvedla jsem se a nevědomě přitom popadla luk. Zvedla jsem ruku, ve které jsem ho držela a namířila s ní na dračici. Překvapena svými schopnostmi držet tento luk, jsem trošku polevila ve svém postoji. Mínila jsem dojít na to, kde se ten luk vzal a taky jsem chtěla nechat Drakie pořádně sežrat její tajnůstky. Moje emoce se mísily dohromady, hlava se začala vyjasňovat a můj dech se konečně uklidnil. Skenovala jsem zbraň ve své ruce a o očku sledovala Thomase, který vyoraně dělal to samé. Bylo to vtipné. Jsem snad nějaký bojovník? Drakie mi už podle pocitů, nemínila nic říct, tak jsem se obrátila k Thomasi a snažila se nesmát.

"Myslela jsem, že mě znáš dobře." Jeho tvář se napjala, odtáhl se a zalétl pohledem někam pryč. Byl nesvůj z toho, že jsem na něj zírala, ale já si nemohla pomoct. Nepamatovala jsem si nikoho jiného, ale stále jsem měla pocit, že se neznáme tak dobře. Proč jsme nepotkali nikoho jiného? 

"Ale já tohle věděl, jen jsem nečekal, že si na to vzpomeneš tak brzo." Pokrčil rameny a nahodil lhostejný výraz. Jasně jsem viděla, jak se snaží vypadat rozhodně a vážně, ale opravdu mu to nešlo. Stáhla jsem rty do úzké linky a přikývla. 

"Tak to pak určitě víš, kde to má šípy." Zarazil se a pootevřel ústa. Čekala jsem na tuhle reakci, bylo velmi těžké udržet vážnou tvář. Poškrábal se na zátylku a podíval se na mě. 

"No, někde určitě." Drakie nás pobaveně sledovala, stejně jako ostatní draci, kteří se vyhrnuli z jeskyně a přitom ospale otvírali tlamy. Začala jsem mít pocit, že Thomase vůbec neznám.  Ale i přes to jsem si plně užívala jeho nervozitu. Vážně, kdy se takhle naposledy tvářil? Otočila jsem se na dračici a pozvedla luk.

"Jak to dám pryč?" Čekala jsem na její odpověď, ale ona mě nevnímala. Ostražitě sledovala oblohu a mávala přitom ocasem. Byla nadšená a nervozní zároveň. Napodobila jsem ji a dívala se jak bílé mraky klidně plují po nebi. Jako diváci. Po okolí se rozlehl řev, který Drakie s Addim a Saph opětovali. Nebyla jsem si jistá co se právě teď děje. O krok jsem ustoupila a stáhla ruku na Thomasovo tričko. Mačkala jsem spodní lem látky a nervozně tikala z místa na místo. Bílý drak, jak jsem zaslechla Dälret, potichu vrčel a stáhl se kousek za nás. Draci stále řvali a někdo jim odpovídal. Nevěděla jsem jestli mám zůstat u Thomase, nebo přejít za Drakie. Dráče pokojně leželo u vchodu do jeskyně a pozorovalo   oblohu. Mám jít k němu? Po celou dobu co tu jsme, se mi vyhýbalo. Netuším proč, ale mám pocit, že to takhle nechci. Nutkání, které mě nutí změnit náš vztah, bez vědomí jak. Řev se ozval tak blízko, až mi po zádech přešlo mrazení. 

'Keiro.' Do mé hlavy se násilím dostal další hlas a já sklopila hlavu. Bylo to bolestivé, nechtěla jsem ho přijmout. Obávala jsem se, že ještě pár dalších hlasů a myslí a ze mě se stane blázen. Ta představa mě děsila. Chtěla jsem vykřiknout, když se ozvala dunivá rána a země pod mýma nohama se roztřásla. Překvapeně jsem zvedla pohled. Rudýma očima na mě hleděl bílý drak s ostny po celém těle. 

'Keiro,' Drakiin hlas se rozezněl v mé hlavě. 'Tohle, je Nagge.'

Další díl:) Rozdělila jsem ho na dvě části, takže příště ta druhá:D

Užijte si část^^