Story of dragon - Vznik legendy [cz]

22 část

Během letu se mi klížily oči a tak jsem si dala menšího šlofíka, který mi vydržel až k našemu cíli. Spokojeně jsem se protáhla a teprve pak otevřela oči. Paprsky slunce prosvítaly skrz větvě stromů a nepříjemně mi svítily do očí. Rozhlédla jsem se a překvapeně zahleděla na Drakie. Tady už jsem byla, jistota mě obklopila a rozhodně jsem přikývla na Thomasův nevěřícný výraz. Přede mnou se tyčila skála o nic zajímavější než ostatní. Cean na sebe upozornila, když zvedla nezvykle zbarvenou houbu a ohromeně na ni hleděla. Drakie na ni zavrčela a tak ji pustila a dělala, že se nic nestalo. Dračice se ještě chvíli dívala na Thomase s Dälretem, než hlasitě zavrčela a dotkla se skály tlamou. Věnovala jsem pozornost modrým žilám, které se pomalu plazily po kameni a pousmála se, když se z Thomasovy strany ozvalo zalapání po dechu. Cítila jsem, že tohle už jsem zažila. Celé toto místo mi bylo až nezvykle povědomé. Ve výšce mého hrudníku se do skály vlily žíly do tvaru ruky a po pár vteřinách se na konečcích prstů objevily díry. Věděla jsem co to znamená a že to bude bolet. Natáhla jsem ruku, ale Thomas mě zastavil.

"Jsi si jistá?" Zněl nejistě a zároveň stál sebejistě. Přestala jsem si ho prohlížet a s malým úsměvem přikývla. Bez přemýšlení jsem vložila své prsty do dírek. Dlouho jsem nečekala, má ruka se zasekla, nešla vyndat a následovná bolest mi říkala, že tahle nejistota končí. Vytáhla jsem prsty a sledovala malé kapky krve usazené na bříškách konečků prstů. Skála se začala bortit a přede mnou se objevil vchod. S úsměvem jsem otřela krev o své oblečení a vykročila. Zvláštní jak neznámé okolí změní chování člověka. Thomas šel po mém boku a nervozně tikal pohledem ze strany na stranu. Cean se chovala podobně, akorát mi drtila ruku ve svém objetí. Chodba se jevila prázdná a nekonečná, tmavá a slizká dokud se po stranách nerozsvítili modrá světélka. Oba zbabělci po mých stranách sebou vyděšeně trhli, Cean s výkřikem zalezla za mě a Thomas zase přede mně, bráníc mě rukou. Nemohla jsem zahnat chuť se zasmát a tak jsem to udělala. Můj hlas se ozýval celou chodbou stejně jako směšné odfrkávání vycházející od draků. Můj chrabrý zachránce mi věnoval zamračený výraz a já se přestala smát.  Chodba vypadala stejně asi další hodinu, i když mé časové odhady byly hodně mylné, než jsem zahlédla hladinu vody. Rozběhla jsem se, bez zájmu poslouchat ostatní jak na mě křičí. Jezírko uprostřed konce chodby mi potěšilo víc než jsme si myslela. Na jeho hladině plaval rudý leknín jehož liánové kořeny se rozlézaly úplně všude. 

"Vítej Keiro, ráda tě zase vidím." Jemný a zvučný ženský hlas mě donutil se otočit. Ze stínu vyšla vysoká, černovlasá elfka, což bylo zřetelné, díky jejím vlasům, které měla zapletené do dlouhého a hustého copu, který ji odkrýval špičaté uši. Zaujala mě její pokožka, který byla poseta obrazci. 

"Známe se?" Nechtěla jsme být nezdvořilá, zvláště ne k elfce. Pouze jsem nevěděla co je zač, než se mi spojili jedna a jedna. 

"Jsi Fräya, že? Drakie říkala, že mi budeš moct pomoct." Fräyiny ostré rysy se napnuly a pak zkroutily do lehkého úsměvu. 

"Jistě, můžu začít ale ty to budeš muset dokončit." Nepochopila jsem ji, ale přikývla jsem. Fräya ke mě natáhla ruce, zastavila se u mého spánku a zavřela oči. 

"Počkat! Je to bezpečné?" Ozval se za mými zády Thomas. Překvapovala mě jeho starost. Elfka přikývla a když Thomas stále mluvil, začala mu odpovídat. 

"Keiro, jdi do laguny, jistě si chceš odpočinout, já zatím odpovím na otázky tvého přítele." Tváře mi nabraly rudou barvu po vyslovení posledního slova a já se snažila přesvědčit samu sebe, že to myslela z té jiné stránky. Ohlédla jsme se k jezírku, které Fräya nazvala lagunou a nevěřícně se na ni podívala.

"Můžeš se svléknout jestli chceš," Upřesnila mi elfka. Barva mého obličeje se teď dala srovnávat s barvou leknínu. Thomasovi zrudly tváře, když mu došel význam těch slov. Spolkla jsem knedlík v krku a pomalu přikývla. Rozepnula jsem si knoflíčky od košile a svlékla ji. Po očku jsem sledovala elfku s blonďákem, který se mermomocí snažil dokončit větu a nezaletět očima ke mně. Potichu jsem se zasmála a svlékla si i kalhoty. Naštěstí jsem měla pod oblečením něco jako spodničku. Vkročila jsem do laguny krok za krokem a hned se celá potopila. Vlasy mi pod tlakem vyletěli nahoru a jejich konečky plavali na hladině. Okolo mého těla se omotaly kořeny a vytáhly mě zase nahoru. Obklopovaly mě a smotávaly ale já se cítila každou vteřinou svěžejší než před tím. Opřela jsem se o kraj jezírka a zahleděla na Thomase s Fräyou, kteří spolu hovořili. Blonďák se stále mračil a kladl další a další otázky a elfka klidně odpovídala. Vedle mé hlavy se ocitl modrý šupinatý ocas. Zvedla jsem ruku a pokusila se podrbat Hothira po krku, ale jen jsem si odřela prsty. Saph to udělala lehčeji. S hlasitým zařváním sletěla přímo do vody a pak po mé ruce vylezla na mou hlavu. Byla už dost těžká a tak jsem ji odstrčila k Hothirovi. Zavřela jsem oči a relaxovala. 

"Měl by si ji to říct." Oči jsem neotevřela a poslouchala zdlouhavý rozhovor, který se asi blížil ke konci. 

"Jenže co když-" Fräya ho nenechala domluvit. 

"Nejsi svůj otec, vybral sis jinou cestu a ona to pochopí."  Vedle mě se ozvala rána a já vyděšeně otevřela oči. Drakie na mě zamračeně hleděla, její tlama byla ponořená ve vodě a její myšlenky mi nadávaly. 

"Můžeme Keiro?" Přikývla jsem a vylezla z vody. Liány se odmotávaly a já zůstala stát suchá. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost, protože Fräya už stála u mě, ruce na mém spánku a zavřené oči. Tělem se mi prohnal ledový pocit neschopnosti a elfka ustoupila. 

"Je to spuštěné, stačí připomenout. Když budeš mít nějaký problém, stačí přijít," Dotkla se mého zápěstí, kde se objevil rubínový náramek, o kterém jsem neměla ani ponětí. V hlavě mi cuklo, několik obrazů mi proletělo před očima. Hlasitě jsem vydechla a pak se usmála. Vzpomněla jsem si na Fräyu, Drakie a ostatní draky. Viděla jsem, jak se Drakie vyklubala, záchrana Naggeina vejce, všechno. 

Už si pamatuju! Drakie s Nagge nadšeně zařvaly a já se s úsměvem ohlédla na Thomase. 

"Ty - si vzpomínáš?" Thomas zněl nepříjemně a jeho výraz byl až moc tvrdý. Další píchnutí s dalšími obrazy. Viděla jsem jak ho zachraňuji, jeho nepříjemnost a všechno kolem toho. Překvapeně jsem na něj hleděla, byl čím dál tím víc nesvůj, než jsem přikývla. 

"Malá změna charakteru?" Zavtipkovala jsem, ale Thomas byl stále nejistý. "Takhle se mi líbíš víc." Usmála jsem se, teprve pak jsem si uvědomila co jsem řekla. 

"Keiro, měla by ses vrátit na hrad, musíš si vzpomenout na všechny." Zamračila jsem se a nechápavě na ni hleděla. Otočila se na Drakie, která vydala hrdelní zvuk a už mě tlačila ven. 

"Mějte se." Zamávala jsem, než už jsem nic neviděla a ocitla se na dračím hřbetě. 

Dostanu tě do hradu Keiro.  

Znovu jsme všichni vzletěli a mířili na jih. Byla jsem nadšená a zároveň jsem se obávala co v tom hradě najdu. Nepříjemný pocit, mě doprovázel celou cestu, než jsme přistáli na obrovském náměstí. 

Další díl a zase nic! :OO ale já se fakt snažím a doufám, že se další díl KONEČNĚ změní v dobrý:)

Užijte si část^^