Story of dragon - Vznik legendy [cz]

10.část

Tepání v hlavě smíšené s obrovským hlukem okolo mi na spokojenosti moc nepřidávalo. Mučivě pomalu jsem otevřela oči a snažila se potlačit zvracení. Pootočila jsem hlavu a sledovala rozmazané postavy, rychle se pohybující po místnosti. Zamračila jsem se a prsty se dotkla čela. Moje kůže zaznamenala tenkou látku. Své vrásky na čele jsem ještě prohloubila a opatrně se zapřela lokty o lehátko.Ramenem mi projela ostrá bolest. Zasyčela jsem a váhu přenesla na druhou ruku. Pohledem jsem přelétla po mém těle, zdobícím kupou bílých látek. Sledovala jsem lidi chodící okolo mé maličkosti a snažila se rozšifrovat co povídají. Jejich hlasy ke mě doléhaly ve velmi tichých intervalech. Všechno bylo zpomalené. Několikrát jsem zamrkala a pokusila se vstát.

Keiro! Má hlava zaprotestovala a já se skoro svalila na zem. Zavrávorala jsem a musela se zachytit stolku, který pod mou vahou nebezpečně zavrzal.

Keiro! Znovu. Několik známých hlasů se mi mísilo dohromady a vytvářelo dokonalý bolehlav.

"Pomoc! Pomoc! Prosím pomoc!" Vysoký, ubrečený hlas se mi vryl do paměti a já nebyla schopna pohybu. Byl to tak naléhavý a vyděšený křik až mi z toho mrazilo v zádech. Do místnosti vtrhla žena s uslzeným obličejem a panikou v očích. Nepatrně se dotkla mého ramene, které dávalo jasně najevo svůj nesouhlas. Schoulila se do rohu a pořád opakovala utišující slova. Uniklo mi ale pro koho. Přiblížila jsem se k ní a zpozorovala malou hlavičku ukrytou pod ženinými pažemi.

"Prosím, zachraňte nás." Šeptla mým směrem a upřela na mě umučený výraz. Jen jsem stála a nereagovala. Ticho prořízl bolestný výkřik. Vyděšeně jsem sebou trhla a podívala se ke dveřím. Zabloudila jsem pohledem k lehátku, vedle kterého ležel jakýsi meč, mé paměti neznámý. S námahou jsem se dostala až k němu a uchopila ho zdravou rukou. Mé nohy mě táhly ven, ale můj mozek odmítal. Zabije mě to. Na vteřinu mě oslepilo světlo, než se před ním mihla obrovská černá skvrna. Strachem se mi rozšířili zorničky, když jsem spatřila monstrum nade mnou. Mohutné tělo s protáhlým krkem plným ostrých šupin držící krátkou, ostře řezanou tlamu s očima těsně pod zatočenými, beraními rohy. Vydalo to ohlušující řev a pak mířilo střemhlav dolů. Vyděšené výkřiky se nesli vzduchem stejně jako rozzuřený řev. Ohlédla jsem se a zpozorovala Drakie jak se mermomocí snaží zakrýt vstup do jednoho z domků.

"Drakie!" Vykřikla jsem z plných plic. Nepřemýšlela jsem a rozběhla se za ní.

Pozor! Dračice vydala hrdelní zvuk a já se ohlédla nad sebe. To monstrum se řítilo přímo na mě. Rozevřelo tlamu, zařvalo a chystalo se vychrlit oheň. Chtěla jsem přidat, zmizet od něj jak nejrychleji to šlo, když do mě někdo narazil. Zamotaly se mi nohy a já sletěla na zem. Všechny části těla protestovaly a mou tvář zkřivila bolestná grimasa. Chtěla jsem se vyškrábat na nohy, když jsem zpozorovala oheň. Zakryla jsem si hlavu rukama a nemotorně se snažila dostat z dosahu nesnesitelného žáru. Křik. Srdcervoucí křik přímo vedle mě, drásal mé vnitrnosti. Zadržovala jsem slzy silou vůle a přála si, aby to konečně přestalo. Cítila jsem spálenou kůži a štípali mě z toho oči. Všechen křik na chvíli přestal a ozýval se jen řev toho monstra. Sundala jsem ruce z hlavy a pomalu se otočila. Dech se mi zadrhl v krku. Zoufale jsem se snažila nadechnout, ale výjev přede mnou mi to nedovoloval.

"Keiro!" Hleděla jsem do prázdných důlků ve kterých byli ještě před chvílí vyděšené oči. Zuby zářily i přes černý popel, který je zasypal. Kůže i se zbytky látky leželi vedle kostry. Z těla se vznášel dým a teplo, pomalu mě obklopující. Chtěla jsem vykřiknout. Z úst se mi vydral tichý výkřik. S doširoka rozevřenýma očima jsem hleděla smrti přímo do obličeje.

"Vstávej! Rychle! Dělej!" Někdo mě popadl a zvedl na nohy. Můj pohled stále spočíval na mrtvole přede mnou. Mohla jsem to být já. Dotyčný mě odtahoval pryč, až jsem se ocitla v bezpečí pod Drakiiným křídlem.