Story of dragon - Vznik legendy [cz]

12.část

Spáleniště. Ano, přesně takhle teď vypadala Lucasova vesnice. Oheň, popel, mrtvoly, černo a odporný zápach spáleného masa. Nakrčila jsem obočí a rukávem si zakryla půlku obličeje. Opatrně jsem našlapovala, příliš jsem se bála toho odporného zvuku - křupání. Na mém rameni se objevila cizí ruka. Vyděšeně jsem sebou trhla, když se mi myšlenky zatoulali zpátky do dech beroucí situace s tím monstrem. Odskočila jsem a se zmatením ve tváři sledovala Lucase se stále zvednutou rukou.

"Jsi v pořádku?" Dožadoval se odpovědi. Pomalu jsem přikývla a snažila se zapomenout na tu vzpomínku. Prohlédl si mě a zastavil na cákanci krve na mém břiše. Sakra.

"Opravdu?" Zamračil se a natáhl ruku k mému šatu. Ucukla jsem a vyčítavě se na něj podívala. Nemám v plánu mu o nich říct, nikomu tady. Možná to bude největší chyba mého života, možná mě dokonce zabijí, ale už jsem se rozhodla.

"Tohle jsem měla už když jsem se probudila, pamatuješ?" Ukázala jsem na své obvázané tělo a uvědomovala si, že jsem tu bolest úplně přehlížela. Sklonil hlavu a nemluvil.

"Měl by si jít pomoct ostatním." Upřela jsem pohled na truchlící okolo. Brečeli, křičeli a proklínali bohy za jejich osud. Pár odhodlaných zakrývalo mrtvá těla a odnášelo zraněné do domů. Mé svědomí mi prohlubovalo pocit smutku. Můžeš za to ty! Možná, kdyby nás tenkrát nenašli. Kdyby nás sem nedovedli. Kdyby nás tu nenechali, možná by se tohle nemuselo stát. Přivřela jsem oči a snažila se zatlačit slzy, které se drali ven. Já, můžu za to já.

"Jo, asi jo." Přikývl a začal se vzdalovat. Sledovala jsem jeho záda, než mi v hlavě zazvonila upomínka.

"Lucasi?!" Vykřikla jsem a vyběhla o pár kroků dopředu. Otočil se a s otázkou v očích na mě hleděl.

"Nevíš, kde bych našla Noru?" Nad mou otázkou se zarazil a zamračil. Naprázdno otevřel ústa než si povzdychl a ukázal na jeden z domů.

"Ošetřuje Selain." Děkovně jsem přikývla a otočila se k domu. Ale ne. Oči mi putovali o okolí a snažili se najít jakoukoliv ztracenou uličku, kterou bych mohla proběhnout, aby si mě Daniel nevšiml. Nechtěla jsem s ním mluvit. Už jsem k němu necítila to co před tím. Nedívala jsem se na něj jako na mého prince na bílém koni, teď už to byl jen někdo kdo mě opustil. Zbrkle jsem vyběhla za nejbližší dům a postupovala dál, dokud jsem se neocitla u toho Nořina. Daniel mezitím prošel, naštěstí. Nasadila jsem si kapuci s kožíškem a vkročila dovnitř. Do nosu mě uhodil pach krve. Rozhlédla jsem se po místnosti a můj pud sebezáchovy mi radil odtud rychle zmizet. Všude byla rudá barva. Lidé chodili se skloněnou hlavou, každý za sebe. Nikdo se k nikomu netiskl. Prošla jsem začátkem domu a uvědomila si, že se právě nacházím v tom největším. Neměla jsem tušení kdo je Selain a tudíž jsem ani nevěděla kde Noru hledat. Do zad se mi zabodl čísi propalující pohled. Snažila jsem se to nevnímat, potlačit. Neměla jsem v plánu se otočit, umřela bych. Zcela jistě psychicky. Odhodlaně jsem pokračovala dál a děsila se toho co uvidím. Zastavila jsem před bílou látkou visící ze stropu. Obrysy za ní jasně hlásali, že tam někdo je. Natáhla jsem ruku. Chtěla jsem to odtáhnout, když se ozval křik . Drtivý a hlasitý křik . Přestala jsem dýchat a čekala s rukou na ústech.

"Co tu děláš?" Látka se odhrnula a objevila se Nora. Žena za jejími zády brečela a její ruka- . Panebože. Pohledem jsem střelila k Noře. Její přísná tvář zjemnila, když zjistila na co se dívám.

"Nešla zachránit," Šeptla. "Byla mrtvá." Její ruka. Její ruka byla mrtvá. Ona ji odřízla. Odřízla ji ruku! Začala jsem roztržitě brečet. Znělo to jako hýkání, ale nešlo to zastavit.

"Sakra co to děláš!" Sykla a chytla mě za rameno. "Pojď," Strkala mě před sebou až mě dostala ven. Myslela jsem, že odejde zpátky, ale ona do mě znovu strčila až mě dostala do další místnosti - prázdné.