Story of dragon - Vznik legendy [cz]

21. část

Sledovala jsem kámen, zabořený do našeho skalního přístřešku a snažila se zahlédnout svůj obličej odrážející se od slunce. Štvalo mě, že nevím jak vypadám. Nikdo mi to nehodlal říct, nikdo se o tom se mnou nechtěl bavit. Umírala jsem z představy, že vypadám hůř než si myslím. Před půl hodinou jsem vstala a po zjištění, že svítá a já včera prospala celý den, jsem zachmuřeně posedávala před jeskyní a sledovala okolí, než jsem zachytila odraz v kameni. Cítila jsem se strašně sklesle. Promnula jsem si tvář a znovu se zahleděla do dálky. Skleslost mnou prostupovala stejně rychle jako pochmurnost. 
Stáhl se mi žaludek a udělal několik provizorních salt, než se ozvalo hlasité zakručení doprovázené mým nespokojeným zamručením. Po dlouhé době jsem přestala myslet na ostatní a začala se věnovat mé maličkosti. Mé tělo volalo po jídle a následné koupely. Cítila jsem se jako bezdomovec a příjemný pocit, to tedy rozhodně nebyl. Využila jsem z mé strany zatím nevyzkoušené telepatie a dožadovala se jídla. Drakie se zavrčením vylezla k jeskyně, věnovala mi ospale-naštvaný pohled a odlepila se od země. Spokojeně jsem zamlaskala, byla to dobré zúčtování. Čekala jsem, rozhlížela se po lese a můj žaludek dával jasně najevo, že se mu tahle situace nelíbí.  Všude bylo ticho jako v hrobě,  dokud se z dálky nevynořilo mezi stromy hejno vyděšených ptáků. Během chvíle, vedle mě seděl Hothir i Saph a pokorně čekali na jídlo. Přemýšlela jsem, kam bych mohla zajít, abych se aspoň trochu umyla, když se ozvalo kvičení a z keře před námi se vynořil divočák. Vyoraně jsem sledovala zvíře, které se hnalo přímo proti mně a divoce pohazovalo hlavou. Můj mozek začal reagovat o pár vteřin později, kdy se z mých úst vyvalil křik. Rozhazovala jsem rukama, couvala po čtyřech a zděšeně křičela. Saph se s hlasitým řevem vznesla do vzduchu a nahnala ho do jeskyně. Z lesa se vyřítila Drakie s očekávaným vrčením a nadšenými jiskřičkami v očích. Tolik radosti z lovu. Nezastavovala, přímo vletěla do jeskyně a o chvíli později se ozývali řevy na kilometry daleko. Zděšeně jsem si uvědomila, že uvnitř je Thomas i Cean a vyběhla za nimi. Uprostřed náhlého ticha a mnoha šupinatých těl ležel mrtvý divočák, kterého Hothir pomalu cupal na kusy. Drakie ho jemně odstrčila a ohlédla se na mě.

'Vezmi pro vás všechny, ostatní bude pro nás.'  Zhluboka jsem vydechla, přikývla a rozešla se ke zvířeti. Cestou jsem z Thomasova opasku sebrala nůž a neřešila jeho námitky.

"Udělám to, nikdy si nic takového nedělala - " Než to stihl doříct, klečela jsem a rozřezávala chlupatou kůži a samozřejmě se nezapomněla říznout do prstu. Zasyčela jsem a s cinknutím upustila nůž na zem. Thomas protočil očima a klekl si ke mně. Bez jediného slova mi stiskl zápěstí a pootočil mou ruku k sobě. Mračila jsem se na něj a potichu syčela, jelikož ta rána bolela. Netušila jsem, že můžu být takové nemehlo. 

"Říkal jsem, ať mi to dáš," Povzdechl si Thomas, když si odtrhával kus svého rukávu. "Už zase tě zachraňuju." Část, kterou jsem neměla slyšet ale slyšela mi zůstala v hlavě. Zase. Taky jsem ho někdy zachránila? Samozřejmě, že ano. Vyprávěl mi to a při té příležitosti se mi omluvil. Jenže, on řekl zase, chci ho zachránit znovu, aby to už neříkal. Nikdy. Omotával látku kolem mého prstu tak lehce, že jsem to skoro necítila. Sledovala jsem jeho soustředěný výraz. Kousal si ret a zároveň se mračil. Udělal mašličku na konci látky a spokojeně vydechl. Zkoumala jsem ten obvaz, když se mi před obličejem objevila jeho ruka. Zvedla jsem hlavu a tázavě se na něj podívala - pohled mi opětoval. 

"Můj nůž." Zkonstatoval a kývl za mě. Chvíli jsem ho sledovala než jsem vydechla a s protočením očí mu podala jeho majetek. Zalétla jsem pohledem k Cean, která nás s úsměvem sledovala. Thomas se přesunul k divočákovi a začal odřezávat kusy masa. Já jsem stále seděla a odmítala dělat něco jiného než pozorovat svůj prst.