Story of dragon - Vznik legendy [cz]

29. část

Opírala jsem si hlavu o svá skrčená kolena a pokoušela se utlumit slzy, které se celou dobu drali na povrch. Cítila jsem se zničeně, nesnesitelně mě štípalo v krku a nebyla jsem schopná mluvit. Celá tahle situace mě dohnala k depresi,  že které nejsem schopná vylézt. Měli jsme být už na cestě, ale já nebyla schopná se vyhrabat ze své hlavy a donutit své nohy k pohybu. Protřela jsem si oči a ignorovala pálení a zarudlost. Bála jsem se vylézt ven, nechtěla jsem vojákům ukázat svůj příšerný stav. To kvůli němu jsem taková. Zradil mě, tak strašně moc mi ublížil a já ho nenechala mluvit. Posmrkla jsem si a pokusila se zadržet hlasitý vzlyk.
"Kei?" Trhla jsem sebou a zakryla si ústa. "Můžu dovnitř?  Měli bychom vyjet." Mel vešla dovnitř, když jsem dlouho neodpovídala,  zamrkala a snažila se přivyknout tmě, aby mě našla. Schoulela jsem se ještě víc k sobě a potichu čekala až odejde. Nechci s nikým mluvit. Nepotřebuju, aby mě někdo litoval, ať jde pryč a nechá mě tu.
"Kei" Upřela na mě pohled a pomalu si přede mě klekala. Začala jsem vrtět hlavou, nohama jsem se od ní snažila dostat co nejdál. Natáhla ruku a pokusila se mě dotknout, ale já ucukla,vykřikla a zbrkle se postavila na nohy. Neotáčela jsem se,  vyběhla jsem ze stanu a bolestně zavřela oči. Bylo tu moc světla, utíkala jsem po slepu než jsem narazila na Drakiinu mysl,  která mě vedla k ní. Noha se mi zamotala do lana a já letěla přímo na zem. Žalostně jsem bouchla pěsti do země a ucítila štípání. Vytáhla jsem se znovu na nohy a utíkala za Drakie. Pootevřela jsem oči a snažila se vyhýbat všem živým bytostem v mém okolí. Jedním skokem a odrazem od křídla jsem se ocitla v sedle na Drakiiném hřbetě. Nagge chvili vrčela než se naladila na mé pocity. Pak už jen sklonila hlavu, vydechla a společně s námi se vznesla. 
"Keiro!" Slyšela jsem Mel i Daniela jak křičí ale já nechala Drakie aby se vznesla tak vysoko jak chce. Brečela jsem, hlasitě a bolestně.  Milovala jsem ho, a pak zjistím že není ten za koho se vydával. 
Celý tábor se dal rychle do pohybu. Konečně jim došlo, že se dolů jenom tak nevrátím. Přejížděla jsem prsty po své ruce. Zarudlá, krvavá a v žalostném stavu, nějak tak jsem se teď cítila. Drakie i Nagge se mě snažili donutit k rozhovoru, ale já jen mlčela. Tak strašně moc mi chyběl. Nesnášela jsem se za to, co jsem řekla. Vím, že všechny má slova směřovala k jedinému. Už tě nemiluji.  Ale pravda, ta příšerná a nervy drásající pravda mi v hloubi duše říkala úplně něco jiného. Nechápala jsem své pocity. Opakovaně jsem si nadávala do bůhví čeho pokaždé, když mi myšlenky zabloudili k němu a mému rozhodnutí. Není to fér! Pevně jsem uchopila svůj rukáv a s poslední špetkou energii ho utrhla. Obvazovala jsem si látku kolem ruky a znovu se rozbrečela. Proč si jenom zranil tu nohu?! Úplně všechno na co jsem pomyslela mi ho připomínalo a to mě štvalo nejvíc.

'Spojujete svoje životy, abyste měli možnost někoho vlastnit, někomu rozkazovat a někomu brát pozitivní energii, která vám samotným chybí. Není tedy lehčí zůstat sám?' Její myšlenky se odrážely od mých. Měla pravdu, ale já si to nechtěla přiznat. Zaťala jsem pěsti a užívala si bolest ze zranění na ruce, jako bych si to zasloužila.

'A co ty? Ty snad druha nechceš? Být milovaná kvůli tomu jaká jsi, být mu přítelem i jedinou osobou, kterou potřebuje k životu? Být matka jeho dětí,jediný důvod jeho úsměvu?' Dívala jsem se před sebe. Proplouvali jsme mraky bez dalších myšlenek. Drakie zarazilo mé odhodlání jako mě samotnou. Bez hnutí jsem pozorovala okolí, nechala si slzami smáčet tváře. Nebyla jsem schopná nad ničím přemýšlet déle jak sekundu. Srdce mi pukalo nad pravdivostí mých slov. Netušila jsem co všechno je schopný se mnou udělat, ale důvod mých slov byl jasný. 

Nemůžu bez něj žít. 

Síla těch slov mě pohlcovala, vůbec jsem si nevšimla, že začínáme klesat. Nesnažila jsem se tomu zabránit. Drakie zaryla drápy do hlíny a švihla kolem sebe ocasem pro vytvoření místa. Všichni od ní uskočili a se zatajeným dechem čekali až slezu dolů. Pomalu jsem se přesunula na pevnou zem a zavrávorala. Zvykla jsem si na vzduch pod sebou a těžko se mi znovu přivyká na tvrdou zem. Mel ke mě ihned přiběhla a už se chystala na mě sypat otázky, které jsem nechtěla slyšet ani na mě odpovídat. 

"Jak daleko jsme od našeho cíle?" Řekla jsem rychle a zabránila jí tak v tázání. Zarazila se a prohlížela si mou tvář než odpověděla.

"Asi dvě hodiny, posel od lorda dojel před chvílí, tvrdí, že máme tak čtyři až pět hodin než začne rudý měsíc." Přikývla jsem a rozhlédla se po ostatních. Také na mě zírali a něco si mezi sebou šeptali.

'Máš zarudlé oči.'   Několikrát jsem zamrkala a snažila se dívat jinam než do davu. 

'Já vím, ale co s tím mám teď asi dělat?' Drakie už neodpovídala, jen vycenila tesáky a bublavě zavrčela. Rozhodla jsem se posílit její pokus o větší respekt.

"Slyšeli jste! Čtyři hodiny nás dělí od střetu s něčím co nás požírá jako jednohubky! Ale my to ustojíme! Nenecháme se zničit loutkou bez zdravého rozumu! Jsme lepší než oni, chytřejší, silnější a odhodlanější! Dnešním dnem se zbavíme monster, které ničili naše rodiny!" Křičela jsem jak nejlépe jsem v tu chvíli dokázala. Škrábalo mě v krku, slzely mi oči, vypadala jsem jako slabá žena, která nedokáže ani uhodit ale za mými zády stáli draci, kteří byli důkazem mé moci. Vojáci sborově pokřikovali a dupali. Bylo to tu a já se musela postavit do čela, vést svůj lid a zachránit svou zemi. 

"Nachystejte brnění a zbraně, posbírejte veškeré své odhodlání a vyrážíme!" Nechala jsem na sebe natáhnout lehčí brnění, které mi tolik nebránilo v pohybu. Helmu jsem odmítla, ale Mel mi ji ihned vnutila tak jsem ji dala Drakie k sedlu. Za pas jsem schovala dýku a rázně odmítla meč. Jediná věc, kterou jsem si teď byla určitě jistá - meč nepotřebuji. 

"Pojďme se stát legendami, na které bude naše země hrdá!" Vykřikla jsem a draci do vzduchu vyšlehli oheň, společně s ohlušujícím řevem. Vyjeli jsme a ty dvě hodiny, které následovali uběhli dřív jak jsem čekala. 

"Dračí dcero, už jsme tě očekávali." Lord se mi poklonil s viditelnou úlevou a nepatrně se usmál. Přikývla jsem a otočila se k černým šmouhám, které se rychle blížili k nám. 

"Doufám, že nevadí, když jsem přivedla většinu svých draků, i když jste si žádal jen jednoho." Zavrtěl hlavou a s překvapeným výrazem se otočil na draky, kteří zrovna přilétali. Nechala jsem je trošku si prodloužit cestu, aby se před soubojem proletěli a cítili se lépe. Jejich nadšené emoce jsem cítila tak moc jasně, až jsem se začala také těšit. 

"Mohu-li se zeptat, kde jste nechala toho černého draka?" Usmála jsem se a zapátrala ve své mysli.

Je tam. 

"Je zde," Řekla jsem s úplnou jistotou a nechala ho se otáčet na strany a hledat mého draka. Vložila jsem prsty do úst a zapískala společně s myšlenkami posílajícími dál. Zpoza stromu se objevila černá skvrna blížící se k nám v obrovské rychlosti. Ani jsem nepostřehla kdy přesně se dostal na zem, ale teď stál přede mnou. Sledoval mě úplně jiný drak. Nikdy nepochopím jak se za dobu rituálu mohou tak změnit.

'Jsem zpět Keiro.'  Přikývla jsem a zaplnila jeho mysl šťastnými pocity. Bylo to poprvé co na mě promluvil, z nějakého důvodu jsem tohle znovu setkání prožívala intenzivněji než u Drakie a Nagge. Addi byl pro mě vždy malé dráče, které bude vždy u mě a teď? Je to dospělý, obrovský drak - i když výškou je menší než Drakie i Nagge - a je tady, konečně. 

'Když už jsme zase všichni pohromadě pojďme vyhrát bitvu, která nás čeká. Vybojujme si právo na tomhle světě! Vybojujme si sami sebe a jistotu, že už navždy zůstaneme spolu!'  Všichni pozvedli hlavy a postupně zařvali než se otočili na mě a čekali. Teď je to nutné, doufám, že to chápeš Fräyo. 

"Tula," Šeptla jsem a vychutnávala si bolest v lopatkách, než se mi v rukou objevil luk. Pohlédla jsem na draky a přikývla. 

"Pojďme vyhrát." 

Překonala jsem o solidních 360 slov navíc, takže myslím, že předposlední část splnila moje očekávání. Konec už je za dveřmi ale poslední kapitolu plánuji delší takže si ji pak užijte mnou:) 

Užijte si část^^