Story of dragon[cz]

37.část

"Keiro! Kdy už budeme doma?!" Zamumlala Cean. Trhla jsem sebou a rozhlédla se kolem. Protřela jsem si oči a zamlaskala.

"Nemám ani netušení, ale musíme si odpočinout." Nasměrovala jsem Artaxe k jedné malé, nedaleké jeskyni. Slezla jsem a pomohla Cean s Ro dolů.

"Cean pomož mi donést trochu dřeva." Draci si posedali k našim věcem a my se rozešly do lesa. Zvedla jsem větev a pokud byla menší podala jsem ji Cean, která za mnou celou cestu cupitala.

"Kei?," Smrkla. "Proč s námi nejel i Daniel?" Vydechla jsem zadržovaný vzduch a lítostivě se na ni podívala.

"On jet nechtěl." Smutně sklopila hlavičku a šla dál za mnou. Mezitím co jsme procházely lesem se nad námi objevila Drakie. Už to nebyl ten malý dráček co se dal schovat do tašky. Byla to velká a hrdá dračice, která se nám velmi hodila, protože jsme našli ohromnou kupu dřeva.

"Určitě nám to tu nachystali lesní skřítci." Usmála jsem se na Cean. S otevřenou pusou hleděla zaujatě před sebe.

"Ale tobě se jen tak neukážou," Zasmála jsem se. "Jsou moc stydliví, ještě horší než ty." Nafoukla tváře a tvářila se naštvaně. Pohladila jsem ji po hlavě a ona se na mě s úsměvem otočila.

"Třeba přijdou za tebou," Rozzářila se. "Ty si ta nejlepší na celým světě! Kvůli tobě určitě přijdou!" Křičela a smála se, mezitím co skákala okolo.

"Tomu nevěřím. K nejlepší osobě mám daleko." Zašeptala jsem a přešla k Drakie. Nabrala jsem do rukou co nejvíc dřeva a udělala z toho další menší hromádku. Pohladila jsem Drakie po hlavě a ona přeletěla nad dřevo, které následně vzala do drápů a vznesla se do vzduchu.

"Cean pojď! Odcházíme." Křikla jsem na malou skákající osůbku za mnou. Otočila se na mě se stále obrovským úsměvem na rtech a popadla svoji hromádku dřeva. Drakie nás zavedla zpět a já nachystala oheň.

"Prosím." Ukázala jsem na dřevo uprostřed kruhu kamenů. Všichni tři draci k tomu napochodovali a otevřeli tlamičky. První vyšlehl oheň Addi a pak i Nagge s Drakie.

"To stačí!" Křikla jsem, když málem zapálili jeden z kufrů. Zvedla jsem se a roztáhla naši deku. Vzala jsem Artaxe za uzdu dovnitř jeskyně. Sám si lehl těsně za deku. Zasmála jsem se a otočila se na Cean. Dívala se ven na přicházející červánky.

"Neboj, dostaneme se domů jak nejrychleji to půjde." Objala jsem ji a chvíli se s ní dívala ven. Pak jsme zalehli k Artaxovi o nějž jsme se opřeli.

"Kei, Mám hlad." Šeptla Cean. Povzdychla jsem si a vyprostila se z jejího objetí.

Prohledala jsem všechny kufry ale jídlo jsem najít nemohla.

"Já věděla, že jsem na něco zapomněla." Zaklela jsem a otočila se k Cean.

"Ráno něco najdeme, teď už je pozdě, musíš to vydržet." Chtěla jsem zalézt zpátky, když jsem omylem drkla do jednoho kufru, z něj se vyvalilo vajíčko.

Náhle začalo trošku poskakovat a mně došlo co se děje. Rychle jsem ho vzala do rukou a stáhla k sobě.

"Ještě vydrž prosím." Šeptla jsem. Přestalo se hýbat a já začala usínat.

****

"Keiro! Vstávat! Podívej co donesli draci s Ro!" Křičela Cean. Otevřela jsem oči a spatřila část srny. Vykulila jsem oči a vykřikla.

"Co to má sakra znamenat?!" Znovu jsem vykřikla a podívala se na Drakie a spol. Sami už byli od krve a vypadalo to, že i Ro. V jejich rukou se pak ale objevilo granátové jablko. Před mým obličejem se objevila opět krev. To jsem si v první chvíli myslela, těsně před tím než jsem s hlasitým křikem vyskočila na nohy a rozběhla se k protější stěně jeskyně. Otočila jsem se zpátky a zjistila, že Artax si dal také granátové jablko. Naštvaná na sebe i na Cean, která se mi celou dobu smála jsem došla zpátky a podívala se na tu srnu.