Was it really a coincidence? [CZ]

4.

Pondělí. 14:48. Stojím před svou bytovkou, v bílých něžných šatech s drobnými oceánově zbarvenými květinami a krásnými světle modrými botami na podpatcích. Všechno jsem doplnila kabelkou, která ladila k botám a čekala na jeho příjezd.

Když jeho krásné Ferrari zastavilo těsně u mě, zastavil se mi dech. Je to tady. Vystoupil, obejmul mě, což mě ze začátku trochu vykolejilo, ale hned jsem ho objala nazpět. Otevřel mi dveře od auta a já nasedla.

V autě bylo ticho.. ani jeden z nás nevěděl, co říct. Nechtěla jsem se ptát, jak dopadl jeho závod, když jsem to stejně viděla. A výsledek, vzhledem ke startu byl opravdu na nic. Skončil až 5. což ho muselo nesmírně frustrovat.

„V těch šatech ti to sluší.."

„Děkuju.. taky nejsi k zahození," usmála jsem se a ještě jednou si prohlédla jeho černé společenské kalhoty a bílou košili, kde se pyšnily dva rozepnuté horní knoflíky. Na volantu měl položenou jednu ruku s prstýnkem na ukazováčku a jeho druhá ruka s páru náramky, byla položena na řadící páce.

„Bude to v pořádku, jo?" ujistil mě, když si všiml mých rozklepaných nohou a třesoucích se rukou. Byl to takový třes, že by to ani slepý nepřehlédl.

„Promiň. Když jsem ve stresu, děje se mi to pořád"

„Nemáš se za co omlouvat. A bát se nemusíš.. kdyby cokoliv, podržím tě." zaparkoval vedle nádherné budovy, která byla krémové barvy. V životě jsem v této polovině Monaca nebyla, protože tohle, tohle je čtvrť pro opravdové boháče.

Vystoupil, podržel mi dveře a klíčky od svého fešáka předal nějakému pánovi, který ho odjel přeparkovat. Nabídl mi ruku, a tak jsem si s ním propletla prsty. Mám pocit, jakoby se má ruka v té jeho ztratila, protože on má snad 180 a já pouhých 160. Podpatky mě dělají vyšší, ale zbytek mého těla rozhodně nezvětšují. Jsem vedle něho drobná tyčka, zatímco on je namakaný krasavec, jehož svaly by chtělo mít hodně kluků v pubertě.

Když jsme vešli dovnitř, ovála mě krásná vůně a všechno okolo mě naprosto uchvátilo. Všechen stres mě přešel, když jsme si sedli ke stolu a vybírali jsme si jídlo. Jenže tam nastal další problém. Polovinu z těchto jídel jsem buď neznala nebo byla příliš drahá na to, abych si je vůbec mohla zaplatit. A tak jsem utrápeně seděla a čekala, co si vybere Charles. Zamyšleně si prohlížel jídelníček a přitom si jemně poklepávál prsty o stůl. Ukazováček, prsteníček, prostředníček a malíček. A tak pořád a pořád dokola.. většina lidí by dělala s prsty postupku, ale on si evidentně dělá hodně věcí po svém

„Nějaký problém, Zoe?"

„Ne, všechno v pořádku." Vyhrkla jsem to tak rychle, že mu muselo být hned jasné, že lžu.. a taky, že bylo.

„Zo, co se děje?" Nad tím oslovením jsem měla nutkání protočit oči, ale udržela jsem svou otrávenost na uzdě

„Charlesi já.. neznám ani polovinu jídel. V životě jsem v této části Monaca nebyla a- a na většinu z těch věcí ani nemám peníze"

„To je dobré, Zoe. Zvu tě. Dej si cokoliv, co budeš chtít. A pokud ti mám pomoct i s výběrem, pak ti doporučuju tohle," začal mi ukazovat na jeden pokrm po druhém „a nebo tohle. To je fakt pecka"

„Děkuju, ale stejně bych radši něco levnějšího, co si můžu zaplatit sama"

„Zvu. Tě."

„Zaplatím si to sama."

„Nepřipadá v úvahu. Já tě do téhle situace dostal, tak mě nech platit"

„Nesnáším, když za mě někdo platí."