Was it really a coincidence? [CZ]

33.

Netrpělivě se mi koukal hluboce do očí, jakoby z nich chtěl vyčíst odpověď.

„Zoe, nikdy mi na nikom nezáleželo tolik jako na tobě. A vím, že jsem ti ublížil. Moc dobře si to uvědomuju a kdybych mohl, tak všechno špatné vezmu zpátky. Hrozně moc se ti omlouvám.. choval jsem se jako naprostý idiot.“

„Já jsem se taky nechovala moc hezky..“

„Byla jsi na nějakém rande od našeho "rozchodu"?“

„Byla.“ Věnoval mi zhrzený pohled a já pokračovala v mluvení: „ale vždycky, když jsem s ním šla ven jsem myslela na tebe.“

„Spala jsi s někým?“

„A ty?“ Opáčila jsem se nepříjemně a on si povzdechl.

„Od toho s Alexandrou ne. Chyběla jsi mi Zoe. Došlo mi, že blbé úlety mi tě nevrátí zpátky.“

„Já si taky uvědomila, že tím, že budu chodit na rande s jinýma na tebe nezapomenu..“

„Oh Zoe.. kdybys jen věděla, jak strašně jsem strádal, když jsem tě neměl u sebe,“ zakňučel a já se zadívala na Marcův hrob.

„Taky jsem bez tebe nebyla šťastná..“

„To znamená, že to spolu zkusíme?“ Přibliž se k mému obličeji o něco blíž a já se zhluboka nadechla.

„Musíme si ale zavést pravidla, protože nechci, abys mi znovu ublížil. To si nezasloužím..“

„Cokoliv, Zoe. Cokoliv si budeš přát.“

„Nebudeš mě brát jako samozřejmost, Charlesi. Jakože si myslíš, že tady vždycky budu, i když se mnou budeš zacházet špatně..“

„Co tím myslíš?“

„Nechci, abys na mě kašlal, prosím..“

„Zoe, proč bych na tebe měl kašlat, sakra? Víš jak dlouho jsem na tebe čekal? 14 posraných měsíců.“

„Já vím.. ale mám strach, že tě to všechno se mnou omrzí. Navíc mám pocit, jakobys mě znal jen z půlky.“

„Neomrzíš mě, mon amour. Tím si můžeš být jistá.“ Usmál se a jemně mi palcem setřel tekoucí slzu. „Tak mi řekni, co bych měl vědět?“

„Mám měsíce, kdy jsem v těžké depresi a nemůžu si pomalu ani vyčistit zuby.“ ztěžkla jsem polkla. „Začíná to v období, kdy za mnou Marco přišel, že tam nepojede.. nechci, abys tohle se mnou zažíval. Chci tě před tímhle vším chránit..“

„Tak proto jsi mi neřekla, že mě miluješ, když jsem ti to tehdy řekl já?“ Tiše jsem přikývla a jeho pohled upadl na naše dotýkající se ruce.

„Bála jsem se.. a bojím se i teď.“

„Všechno bude dobré, Zoe. Zvládneme to.“ Rychle jsem mezi vzlyky přikyvovala on si mě přitáhl do svého objetí.

„Charlesi?“

„Hm?“

„Miluju tě.“

„Taky tě miluju, Zoe.. víc než kohokoliv na světě.“

„Víc než formule?“

„Znáš svoje limity.“ Nad tím jsme se oba začali extrémně smát.

„To jsem mohla tušit..“ Uchechtla jsem se než jsme oba zase zvážněli.

„No tak, Zoe. Nemůžu Lea vychovávat sám. Potřebuje jeho maminku.“

„Ty jsi vtipálek.“

„Zoe..“

„Ano..“

„Ano?“

„Ano, můžeš být můj přítel.“ Charles se na mě nadšeně díval s širokým úsměvem na tváři a já si ho za triko přitáhla blíž. „A teď už mě konečně polib, Romeo.“

„Raději než cokoliv jiného.“ Vtáhl si mě do vášnivého líbání z kterého se mi podlamovala kolena. Dobře pro nás, že jsme stále seděli. „Děkujeme, Marco. Rád jsem tě poznal. Jsem si jistý, že kdybys tu byl, tak jsou z nás fakticky nerozluční kamarádi.“ Nad tím jsem se zasmála.

„Veselé Vánoce, miláčku.“ Směrem k hrobu jsem poslala vzdušnou pusu než jsme se s Charlesem zvedli, vše posbírali a vydali se pryč, protože hřbitov za chvíli zavíral. Propletla jsem si s Charlesem prsty a on se nadšeně zasmál.

„Jsem tak rád, že tě mám konečně u sebe. Co bys řekla na sestěhování, ať můžou být Lucifer a Leo spolu?“

„A co Lady?“

„Jo.. tak ji budem brát občas na návštěvu k nám.“

„To zní jako dobrý nápad.“ Usmála jsem a dala mu pusu na líčko. Nasedli jsme do auta a odjeli zpět do jeho rodného domu. Všichni nás nadšeně vítali zpátky a my se klidně posadili na gauč.

„To je jako co?“

„O čem mluvíš, mami?“

„O vás dvou. Jste vysmátí a lepíte se na sebe od toho, co jste přijeli. Máme to chápete tak, že-“

„Že jsme zase spolu.“ Dořekla jsem a ve tvářích ostatních se ocitl údiv.

„KONEČNĚ! Už jsem to tvoje ani tvoje,“ prstem ukázal nejdřív na Charlese a pak na mě, než pokračoval v mluvení: „neustálé fňukání nad tím, jak vám ten druhý chybí nezvládal!“ S Charlesem jsme Arthurovi oba dva věnovali pohled říkající "mlč, to nemá nikdo vědět" a mu zaklaplo. Naštěstí. Kdyby tady začal popisovat, jak jsem mu brečela do telefonu, že u sebe Charlese potřebuju, s rudými tvářemi bych se šla zahrabat někam hodně hluboko.

„Já mám taky ještě jedno překvapení..“

„My máme překvapení.“

„Stěhujeme se do Francie.“ Tak teď jsme všichni hodili ještě zmatenější výraz. OLIVIE BUDE VE FRANCII!? ARTHUR BUDE VE FRANCII!?

„Původně jsem měla jet sama, protože jsem tam dostala možnost modelingu v jedné agentuře. A Arthur se rozhodl, že půjde se mnou.“

„Olivie..“ Vydechla jsem a jí se vypařil úsměv ze tváře. „Já- máš Lady.. co teď budu dělat?“

„Leo jde k Charlesovi. Dva psy zvládneš, ne?“

„Olive, ale já se stěhuju k Charlesovi.“

„Tak budete mít tři psy.“ Uchechtl se Arthur a Charles nadšeně přikývl. Večer jsme tam přespali a ráno jsme okolo oběda odjížděli k mým rodičům. Vždycky se tam scházíme o den později.

Já: Olive?

Olivie: no?

Já: dorazíte teda s Arthurem taky?

Olivie: jedem k mojí mámě.

Já: tak ji pozdravuj!

Olivie: budu!

Schovala jsem svůj telefon do kapsy, když jsem zazvonila na dům svých rodičů. Máma s úsměvem otevřela dveře a vtáhla mě do svého pevného objetí. Usadili jsme se se zbytkem u stolu a dali jsme si oběd. Pak se předávali dárky, my jsme s Charlesem všem museli vysvětlit, že jsme se dali zpátky dohromady, budeme spolu bydlet, naši tři psy nám běhali po nohama a já se usmívala.

Byla jsem šťastná..

jsem šťastná.

ČAUVEEC

VÍTEJTE U NOVÉ ČÁSTI.

A skoro na konci povídky.

2..