Was it really a coincidence? [CZ]

32.

Nachystané a upravené se vydáváme k Leclercům. Pascal souhlasila, že můžeme přivést ty naše tři miláčky. Za tu dobu už jsme si zvykly, že jsou tři. Ale je to občas dost náročné. Furt se pletou pod nohy, noční vstávání a taky by neustále chtěli nějaké dobrůtky. Vyzvedával nás před domem Arthur, což mi absolutně nevadilo. Ale cítila jsem se spíš jako jejich malé dítě, které se pořád ptá za jak dlouho už budeme na místě.

„Zoe? Charles neví, že přijdeš, jo? Takže nebuď zklamaná, když ti nedá žádný dárek.“

„To je v pohodě. Nečekala jsem, že by mi vůbec něco dal.. navíc.. Vánoce nejsou jen o dárcích, ne?“ Někde uvnitř jsem ale chtěla, aby mi Charles donesl náhrdelník, abych toho zatraceného monačana měla vždycky u sebe, i když je daleko. Když jsme vystoupili, já brala Lea a Lucifera, a Lady si hrdě nesla Olive. Kabelky a tašku s dárky nám jako nějaký nosič tahal Arthur. Když zazvonil ve dveřích se objevila krásná blondýnka a na tváři ji pohrával šťastný úsměv.

„Tak strašně ráda vás vidím!“ Okamžitě se objala s Arthurem a když Olive dovnitř na zem pustila Ladybug, Pascal objala i ji. „Oh Mon Dieu.. hrozně moc ti to sluší!“

„Děkuju i tobě, Pascal.“ Pak přišla řada na mé objetí a já nervózně položila oba chomáčky chlupů.

„Tys vzhledem a krásným úsměvem nezklamala jako vždy!“ Nad jejími slovy jsem se hluboce zasmála.

„I ty jsi dneska kočka!“ Vyhrkla jsem a ona mě pevně objala. „Ráda tě vidím..“ zamumlala jsem ji do ramene a ona se uchechtla. Když jsem se vyzula a spolu s Pascal jsme vešly do obýváku za ostatními, Lorenzo a Charlotte spolu o něčem vášnivě diskutovali, zatímco Charles se vítal Olive.

„Dámy a pánové, náš poslední host už dorazil.“ Všechny pohledy upadly na mě. Charlotte se ke mně ihned rozběhla a vrhla se na mě. Pevně mě objala a pohladila mě po zádech než mě s úsměvem pozdravila. Lorenzo mě taky přišel obejmout a já čekala na reakci Charlese. S nečitelným výrazem ve tváři ke mně přišel a dal mi polibek na tvář.

„Um.. nečekal jsem, že přijdeš..“

„Charlesi, tady už to všichni ví.“

„Oh.. dobře...“ Odtáhl se, ale já ho přitáhla zpět tak, aby mě pevně objímal. Chyběly mi jeho paže omotané okolo mého pasu. Jeho jemné doteky. „Chyběla jsi mi..“ Zašeptal mi do vlasů a já ztuhla.

„Ty.. ty mně taky..“ pomalu jsem se odtáhla a věnovala mu malý úsměv, který mi oplatil tím samým.

„Tak jdeme jíst, ne?“ Ol už umístila dárky pod stromeček. Byla tu nádherná výzdoba. Ti tři naši drobci zůstali u Pascal v ložnici, kterou má jako jediná dole. Spokojeně pochrupkávali a to bylo znamení pro nás, že jsme se mohli v klidu najíst. U stolu panovala skvělá nálada. Všichni jsme se smáli s bavili se. Když po večeři přišlo na rozdávání dárků, věděla jsem, že Ol se toho bude chtít ujmout. Milovala Vánoce. Její táta ji vždycky zakazoval roznášet dárky ostatním od té doby, co jednou v devíti letech upustila jeho křehký dárek na zem.

„Pascal mohla bys.. Ol si o to sama neřekne, ale moc by chtěla rozdávat dárky.“

„Já vím.. už mi to stihla všechno vylíčit, když mi pomáhala v kuchyni.“ Vděčně jsem se usmála a posadila se na gauč mezi Charlese a Arthura. „Ol, mohla bys začít rozdávat, prosím?“

„Já?“ Když Pascal jemně přikývla, Olivie si nadšeně zatleskala rukama a byla jako malé dítě. Rozzářená. Všichni jsme měli dárky pro všechny. Teda až na Charlese. Neměl pro mě dárek. Ale tak.. co jsem čekala?