Was it really a coincidence? [CZ]

9.

Měla jsem odejít hned, když jsem chtěla poprvé. Jenže když jsem tak neučinila, vzbudila jsem se u něj na gauči v dece a totálně rozlámaná. Vstala jsem a šla do koupelny, i když už teď vím, že nebudu rada za to, co uvidím. Na to všechno, moje řasenka nebyla rozmazaná, vlasy nebyly tak příšerně rozcuchané a tváře jsem naštěstí neměla od slin.

Trochu jsem se dala do pořádku a zašla se na něj kouknout do ložnice. Lehce oddychoval s peřinou odkrytou do půlky těla a naprosto rozházenými polštáři. Dlouho jsem rozmýšlela, jestli ho mám budit, ale nechala jsem ho tak. Místo toho, jsem vyšla do kuchyně, kde jsem si uvařila čaj a šla zpátky do obýváku, nasnídat se z toho, co nám ještě zbylo ze včerejška.

Procházela jsem instagramové příspěvky mých kamarádek, které včera večer vyrazily do klubu. Byli tam všichni moji kolegové a já byla zvaná taky. Namísto toho, jsem si vybrala strávit večer s nemocným chlapem, co stejně ještě vylehává a na stole mám celou kupu jídla, co je ještě potřeba sníst.

Když nevzbudím ho, pak zaručeně vzbudím svou nejlepší kamarádku, co má nejspíš kocovinu jako blázen a nebo ještě leží v cizí posteli, v neznámé místnosti, s mužem, kterého potkala onoho večera. Vytočila jsem její číslo, i když jsem si myslela, že mi to stejně nevezme

„Zoe?“ ozvala se

„Ale copak, Ol? Co kocovinka?“

„Není to tak příšerné.. jsem u nás doma, jo? Včera jsem vůbec nemohla v klidu spát, tak jsem šla stěhovat věci ode mě, k tobě“

„Jasně, žádný problém“

„A kde jsi ty? Pokud vím, nezmiňovala ses, že půjdeš někam pryč“

„Jsem u Charlese. Včera mu bylo nějak zle, tak jsem se tu stavila, abych ho zkontrolovala a pak, když mi objednal celé menu z té asijské restaurace, z které občas objednáváme i my, jsem tu zůstala spát“

„Kecáš! Celé menu? To je blázen!“

„To jsem mu taky říkala“

„Fajn.. půjdu spát, pokud dovolíš. Dej vědět, v kolik budeš doma, ok?“

„Jop, napíšu ti“

„Zatím“

Když jsme spolu domluvily, čekala jsem, že za mnou Charles přijde, protože jsem uslyšela ťapání holých chodidel o zem. Následovalo šramocení v koupelně a potom v kuchyni.

„Zou?“

„Jsem v obýváku“

„Jak jsi se vyspala?“

„Docela dobrý. Máš pohodlný gauč.“ Přisedl si za mnou a usmál se. Vypadá to, že panu nemocnému už je dobře a je zpět ve své kůži. Když jsem si všimla jeho klavíru, ihned jsem ho donutila k tomu, aby mi něco zahrál. Jeho prsty se ladně pohybovaly po klapkách.. a on si potichu začal zpívat "say yes to heaven". Nemohla jsem odolat a přidala se. Když jsme dozpívali, konečně jsme se vrhli na normální konverzaci.

„Jako první, bych ti rád oznámil, že už se cítím.. zdravý“

„Gratuluju“

„Především díky za tvou pochvalu, ale nejvíc ti děkuju za to, že jsi tu se mnou byla celou dobu, i když věřím, že to nebyla úplně zábava“

„Nebyla.“ Ušklíbla jsem se. „Ale to nemění nic na tom, že jsem ráda, že jsem tu byla. No nic.. musím se konečně podívat do práce, takže hodně štěstí, fešáku. Mizím!“ Rychle jsem se zvedla a rozešla obout si své oblíbené boty. Vzala jsem si mikinu a zmizela ze dveří ven. Nechci riskovat, že by mě znovu přemluvil, abych zůstala.