Final Girl [CZ] ✓

Prolog

Cover upatlán Roniexx , děkuju moc x

×××××××××××

To, co umožňuje přežít, je boj o přežití, který umožňuje přežít tomu, kdo je nejlépe přizpůsoben, kdo je nejsilnější. Proto slabší musí umřít ve prospěch silnějšího.

×××××××××××

Whitmorská střední škola, South Evenue street, Michigan.

Whitmorská střední škola je rozsáhlý komplex několika budov, rozprostírající se na ploše 400m². Komplex se skládá z budovy jídelny, dvou tělocvičen (vnější a vnitřní), bazénu, internátu, parkoviště a dvou budov určené ke studiu.

Naše střední škola nabízí plnohodnotné studium biologie a chemie. Též nabízíme možnost nástupu i mimo první dva školní měsíce.

Naši studenti dosahují kvalitního vzdělání po celou dobu výuky.

Dál už nečtu. Odhodím složku na velký mahagonový stůl a z kapsy legín si vytáhnu balíček cigaret Moon. Zapálím si a slastně nasaju kouř, který mě lehce zaštípá v ústech, a následně vydechnu dokonalý mráček. Usměju se nad svým dílem a ze složky vytáhnu fotku školního komplexu z ptačí perspektivy.

Musím uznat, že škola je opravdu rozlehlá a ani se nedivím, že do ní chodí tak vysoko postavená vrstva lidí. Chvíli školu pozoruju a pokouším se zapamatovat každou její budovu, kde se nachází vstup i kde bych mohla najít únikové východy.

Nedbale shodím nohy ze stolu a za doprovodu hlasitého klapání mých jehel dojdu k rozlehlé tabuli u knihovny na severní straně místnosti. Vytáhnu magnetek a připnu fotografii k ostatním zobrazující školu.

Pak si prohlédnu zbytek. Celá tabule je polepená fotkami usmívajících se dívek, které v průběhu posledních tří let zmizely. Nad jejich fotkami se nachází i fotky dalších tří, tentokrát zmlácených a zraněných. To jsou ty jakžtakž šťastné, které se vrátily se vzkazem a doživotním traumatem. Samozřejmě ukončily studium a dvě z nich se nachází v psychiatrické léčebně, odkud s největší pravděpodobností neodejdou.

Zadívám se na fotku zrzavé dívky v úboru roztleskávačky, jak skáče do výšky a usmívá se od ucha k uchu. Kira, má svěřenkyně. Je až bláhové, že se mám vydávat za její sestru. Ano, jsem si podobné, obě máme štíhlou postavu, husté rezavé vlasy a hnědé oči. Jinak jsme naprosto odlišné.

Zaskřípou dveře a nemusím se ani otáčet, abych věděla, že přišel Mike.

„Nad čím přemýšlíš?" promluví na mě klidným hlasem. Těsně před tím, než si sedne do křesla, si poupraví sako na svém šedivém obleku ladícím s jeho ocelovýma očima.

„Fakt tam musím? Proč by unášely ji?" ukážu na Kiřinu fotku a hlavu natočím na stranu, abych viděla na Mikea.

„Její rodiče o ní mají starost. Tamaro, zemřelo už 57 dívek, a pokaždé mezi unesenými byla i hlavní roztleskávačka. Tak mi to podali její rodiče. A já souhlasím." v jeho hlase slyším lehkou naštvanost. „A navíc. Dají ti dost peněz za to, že s ní vydržíš. A přitom bych byl mile rád, abys pozorovala okolí a hledala případné podezřelé." dodá a zahledí se na moje holá bedra a zbytek tetování andělských křídel, jenž zdobí celá má záda.

„Fajn. Co budu mít s sebou?" tentokrát se otočím úplně a nadzvednu jeden kousek úst. Miluju tyhle akce. Nikdy jsem vlastně nepřemýšlela, že se dožiju požehnanýho věku. Když jsem sem v pěti letech přišla jako sirotek, Mike si mě vzal k sobě a vychoval ze mě osobu, která se nebojí bolesti ani utrpení, která si prošla všemožným topením a mučením, a která nezná slitování. Prý jsem téměř jako jeho dcera, kterou vždycky chtěl.

„Beze zbraní. S sebou si můžeš vzít nějaké kapesní nože, ale žádné zbraně." zvedne varovně prst a sevře čelist, takže se zvýrazní jeho vystouplé lícní kosti. Po tváři se mu mihne pobavený úsměv, ale ani ne o setinu sekundy později znovu zvážní.

Přešlápnu z nohy na nohu. „To nemyslíš vážně?! A když jí unesou, co mám jako podle tebe dělat!? Střílet kulky z nosních dírek?!" zvýším hlas a rozhodím rukama, přičemž z Mikea nespouštím své kaštanové oči. Po chvíli se uklidím a usadím na křeslo naproti stolu.

„Tak?" popoženu ho, když mlčí dalších několik minut a opravdu intenzivně si mě prohlíží.

„Prostě ji budeš ochraňovat. A pokud ji unesou, tebe taky. Budete spolu a to zvyšuje tvoji popularitu. A koho unášejí?" Mike zvedne jedno husté černé obočí a s otazníky v očích se do mě zabodne.

„Populární." vydechnu a uvědomím si, že to budu i já. Jako údajná sestra hlavní roztleskávačky nebudu zrovna mimo pozornost. Očima klesnu k černým jehlovitým botám a lehce podupu o zem.

„Kdy tedy vyrážíme?" po chvíli zvednu tázavě zrak, ale nepodívám se na něj. Kouknu na jeho havraní vlasy a následně za něj, na obraz tajemného lesíka. Mikeovi obrazy jsou vskutku nádherné, podobně jako on. Samozřejmě o něj nestojím, to ne, beru ho jako otce. Ale kdyby Mikea potkala nějaká starší, okolo pětadvaceti až třiceti, určitě by se jí zalíbil.

Ostře řezaná tvář, rovný nos, ocelově šedé oči a vykrojené rty. Vždy v obleku, což působí velice elegantně, ale v boji mu nějak nebrání. Dokonale rovná záda a svalnaté opálené tělo. Jak to vím? Trénovali jsme společně, takže si nemyslete, že jsem s ním někdy spala. Ani o to nestojím.

„Zítra ráno jdeš zpátky na střední." zasměje se a ukáže bělostné zuby. V reklamě na zubní pasty by se mu určitě zablýskly. Nad tou představou, Mike v reklamě na Oral-B, se zasměju.

„Něco k smíchu?" zarazí se a tvář mu ztvrdne. Och, jak nesnáší, když se mu někdo směje.

„Vůbec." vydám ze sebe přidušeně a skousnu si spodní ret, abych zastavila další příval smíchu. Z hlavy se mi bohužel stále nedaří vytěsnit scénku se zubní pastou.

„Fajn." vstane a opře se o stůl. „Ráno ve tři buď připravená. Cesta bude dlouhá." dokončí krátký proslov a odejde z místnosti.

Konečně můžu propuknout v další výbuch smíchu.