Final Girl [CZ] ✓

Speciál č.2

*Flashback*

Nemocnicí se ozývaly skřeky a doktoři se navzájem překřikují se sestřičkami. Před krátkým okamžikem přivezly tři sanitky rodinu, jenž havarovala na výletě. Sjela z útesu.

Dívka okolo patnácti s oříškovými vlasy byla na místě prohlášena za mrtvou. Nesčetné zlomeniny, mnoho krvácejících ran a proražená lebka. Ani koroner nezůstal chladným, když viděl tento zmařený život. Dívku, která mohla mít vlastní rodinu, mohla spokojeně žít v domku na předměstí. Každý den mohla chodit s manželem a jejich dětmi na procházky obdivovat okolní krajinu.

Přeživší nehody byli dva. Vlastně byly dvě. Mladá holčička s neurčitým věkem a starší žena s vysokou ztrátou krve. Obě nyní projížděli nemocnicí na lůžkách.

Avšak malá holčička - zrzavá Tamara - nechtěla zůstat ležet. Sestřičky jí stále uklidňovaly, utěšovaly, mezitím co její matka ihned mířila na operační sál.

Dívenku odvezl mladý lékař do dětského oddělení, kde se s ní odklidil do soukromého pokoje.

„Jak se jmenuješ, holčičko?" Pověděl vlídně. Nervózně si prohrábl kaštanové lesklé vlasy a přisunul si k lůžku stolek se židličkou. Posadil se a začal Tamaře čistit ručku od krve.

„Co je s maminkou?" Fňukla dívenka se slzami v očích. „A kde je tatínek s Lorou?"

„Lora?" Mladý doktor zvedne tmavě hnědé oči, které se jeví až černé, k uplakané tvářičce. „ Tak se jmenovala ta dívka? Byla to tvá sestřička?"

Tamara sykne bolestí, jelikož doktor Finnstock - jak stálo na jmenovce - začal hlubokou ránu dezinfikovat, a také připravujíc si nástroje k šití a jehlu s umrtvující látkou.

Dívenka jen slabě přikývla. Přemýšlela. Přemýšlela, kdy zase uvidí úsměv své milované Lory, zamračený pohled svého tatínka nebo uslyší nakažlivý smích své maminky. Něco jí ale postupně docházelo. Proč pan doktor mluví o jejím tatínkovi a sestřičce v minulém čase?

„Pane?" Kuňkne Tamara.

Doktor Finnstock pozvedne koutky úst. Uchopí jehlu a proti světlu zkontroluje, jestli má správnou koncentraci. „Říkej mi Bobby. A copak?"

„Proč mluvíte o Loře a tatínkovi v minulém čase?"

Doktor ztuhne. Tohle nebylo v popisu jeho práce, vysvětlovat lidem, že přišli o členy rodiny. Lehce prsty pohladí hebkou pokožku dívenky a vpíchne jí látku do těla.

„To se dozvíš," Bobby pohladí Tamaru po tvářičce. „Ale ne ode mě."

Následně uchopí vydesinfikovanou jehlu s nití a začne ukázkově šít přesně tak, jak ho to učili ve škole i na praxi ještě před nedávnou dobou.

„Jsem Tamara." Fňukne. Doktor se jemně usměje a tampónkem otře pramínek čerstvě stékající krve.

„Tak, Tamaro," odloží jehlu a potře čerstvě zašitou ránu zeleným roztokem, aby se do ní nedostala infekce. „Teď ti dám takové zvláštní šatičky a zkontroluji, jestli nemáš ještě někde bolístku. Ale jsi silák, to se pozná." Usměje se na dívku.

Doktor Finnstock vstane a odejde na chodbu hledajíc místnost s nemocničními oděvy. V cestě ho ale zastaví jeho starý přítel, chirurg Philip Stripes.

„Bobby, kde je ta holčička?" Smutně se zadívá na svého přítele sundávajíc si zkrvavené rukavice.

„V pokoji 25. Proč?" Finnstock však tuší, proč by to Philip chtěl vědět. A není to nic hezkého.

„Její matka. Podlehla přílišné ztrátě krve."

„Takže teď je z Tamary sirotek?" Zvýší Bobby hlas.Philip ho uchopí za rameno a odvede víc na stranu, aby na sebe nepoutali pozornost. Pak přikývne.

„Co chceš dělat? Jít k ní a říct jí, že nemá rodinu. Že všichni zemřeli?" Vystartuje naštvaně Bobby. Ta dívenka vypadá tak nevinně.Tohle si nezasloužila. Tohle by si neměl zasloužit nikdo.

„Může být v nevědomosti pár hodin, možná dní. Ale začne se vyptávat a-„

„Už se začala vyptávat." Skočí mu do řeči Bobby. Philip na něj jen vykulí oči. Nečekal, že by se tak malé dítě stihlo vyptávat na smrtjeho rodiny.

∙∙∙

Dívenka sedí na nemocničním lůžku a kope nožičkama s množstvím modřin ve vzduchu. Nemůže se dočkat, až uvidí maminku, tatínka i sestřičku. Jenže doktoři jí nechtějí pustit z pokoje.

Najednou se otevřou dveře. Do jednolůžkového pokoje zdobeného veselými sloníky vejde další doktor. Tento je však jiný. Fakt, že se pod doktorským pláštěm skrývá elegantní oblek, z něj dělá něco víc...než doktora.

„Ahoj, Tamaro." Pronese vlídným tónem přisouvajíc si židličku k lůžku s malou holčičkou. Ta doktora probodne kaštanovýma očkama, avšak neřekne ani slovíčko. V hlavě neustále přemýšlí o své rodině, kdy je uvidí, kdy je obejme a kdy je políbí na líčka tak, jak to dělala každé ráno.

„Chci si s tebou popovídat," Doktor se na ní vlídně usměje, „ale k tomu potřebuji, abys mluvila také."

Tamara očima přejede sedícího muže. Nakonec jen přikývne.

„Fajn," Vydechne návštěvník a prohrábne si havraní vlasy, „jsem Mike. A přišel jsem, abych si o tobě zjistil pár informací."

Mike nejdřív vyčkává. Nikdy se nesetkal s tím, aby se ho nový kandidát nebál nebo se aspoň ustaraně nedíval. Holčička se mu ale do ocelových očí dívá s kuráží a čistou zvědavostí, přičemž z úst nevypouští ani slovo.

„Víš, co se stalo s tvými rodiči?" Mike vytáhne z kapsy kalhot složený papírek a nakonec ho položí Tamaře do klína. Dívenka se zadívána fotografii šťastné rodiny, jež se navzájem objímá a usmívá od ucha k uchu. Její rodiny.

„Ne." Kuňkne, přičemž uchopí malinkýma ručkama rodinnou fotku.

„Začneme od konce," Spustí Mike, „chci, abys mi vyluštila tuto hádanku." Následně podá Tamaře papír s bludištěm a tužku. Dívka si s bludištěm hravě poradí. Poté otočí papír a začne opisovat již napsaná slovíčka, kterým však nerozumí.

„To je...opravdu zvláštní. Neřekl jsem ti, že ten papír má dvě strany." Uvažuje Mike nahlas.

„Neřekl. Ten text prosvítal. Šel vidět." Usměje se bezstarostně Tamara. Dopíše poslední slovíčko a papír podá Mikeovi.

„Podle mě toto stačí. Dokonale," Brunet vstane. Podá holčičce ruku. Ta ji s radostí přijde a seskočí z lůžka. „jsi dokonalá. Víš to?"

„Maminka mi to říkala."

Mike projde s Tamarou okolo sesterny. Nikdo si nevšímá, že onen neznámý muž právě odvádí holčičku - sirotka - která měla být hned druhý den převezena do dětského domova. Nikdo si nevšímá, ale až si všimne, tak se po Tamaře i Mikeovi slehne zem. Jako by ani jeden z nich neexistoval...