Final Girl [CZ] ✓

Kapitola 13

Kira se nadechne k výkřiku, ale pohotově jí přiložím ruku na ústa a naznačím jí, ať je zticha. Rychle zamrkám přicházející slzy a vykouknu zpátky.

Riney leží sama, bezvládně na chladné zemi, a kolem ní se tvoří kaluž krve. Tedy ne kolem ní...kolem její hlavy. To ne...

„Riney." fňukne Kira skrz mé prsty. Já jen dál nevěřícně hledím na její drobné tělo, z kterého stále nevzhledně trčí onen smrtelný šíp. Já je zabiju, zabiju je všechny. Ale zase...pomohli jí. Ano, zní to strašně, ale já věděla, že šíp v žaludku bez lékařské pomoci je smrtelný a tím, že jí zastřelili, jí vlastně zbavili bolesti.

„Kiro," otočím se zpátky na ní. Rukou jí setřu slzy z očí a opatrně odtáhnu druhou ruku z jejích úst. Kira mě pohotově obejme. Nakonec spustí další várku slz, kterým na chvíli nedokážu vzdorovat ani já. Objetí jí oplatím a přitáhnu si jí blíž k sobě. „Kiro..."

„Tohle si nezasloužila." špitne zrzka z mého ramene. Lehce jí od sebe odtáhnu a zadívám se jí do očí. „Tam, tohle si nezasloužila žádná z nás."

Smutně stisknu rty. „Kiro, musíme se odsud dostat, než nás najdou. Pak...pak její smrt oplatíme." zavřu oči, abych vzdorovala přívalu slz. Ta holka...ona mi vlezla pod kůži. Nejdřív jsem si myslela, že jí strpím jen kvůli Riley. Ale teď? Bude mi chybět její sarkasmus, její veselý úsměv i v těch nejhorších situacích. A i když jsem jí znala necelý týden, nikdy na ní nezapomenu. Bože...teď zním jak nějaká máčka.

Otevřu oči. Kira na mě smutně hledí skelnýma očima. Nakonec obě zároveň natočíme hlavy k tělu Riney.

„Já...chci jí pohřbít." vydechne Kira. Nadechnu se k záporné odpovědi. Vždyť nemá ani čím vykopat jámu, nemá nic. Podívám se na Kiřin smutný obličej. Přikývnu.

Cože?! Já přikývla?! Sakra, sakra, sakra. „A čím chceš vykopat jám-teda hrob?"

Zrzka pokrčí rameny. „V okolí je drolivá půda. Rukama nás to zabere maximálně dvě hodiny. Je malá, hrob nemusí být velký."

Znovu lehce přikývnu a vydám se za Riney. Kira se klekne kousek dál a začne rukama hrabat hrob pro blondýnku. Opatrně uchopím dřík šípu. Co nejjemněji začnu vytahovat šíp, až ho vytáhnu celý. Bože...ten je velký.

Ohlédnu se po okolí. Všimnu si, že okolo nohy má zaháknutý malý nenápadný provázek. Byla to past. Ten stín...to on nastražil past. Zavrčím a vstanu, abych pomohla Kiře s hrobem.

****

„Myslím, že se nám to povedlo." obejmu zrzku kolem ramen a zadívám se na místo před námi. Hlína je tady mírně vystouplá, před ní je u země položený kámen s vyrytým nápisem Riney, odpočívej v pokoji a vedle kamene položen onen šíp.

„Máš pravdu. A teď jdeme zabít ty," Kira se na mě otočí. „Jak jim říkáš?"

„Psychopati. Sociopati. Hajzlíci,..." začnu pomalu vyjmenovávat všechny pojmenování, které jsem v průběhu „her" použila.

„Jo. A teď jdeme zabít ty psychopaty." kývne Kira. Stiskne rty k sobě a zamrká slzy. Opatrně odkloním hlavu na stranu, abych si nenápadně utřela neposednou slzu.

„Nemusíš to skrývat." ozve se Kira.

„Cože?" nechápavě nakrčím obočí. Pustím její ramena a ze země zvednu baseballovou pálku, kterou položím z druhé strany náhrobku.

„Nemusíš to skrývat." zopakuje předchozí větu. „Mám na mysli slzy. Nemusíš skrývat, že tě její smrt zasáhla. Je to na tobě vidět. Ví Bůh, že se nikdy nemusíme stydět za slzy, neboť to je déšť na oslepující prach země, který pokrývá naše tvrdá srdce."

Zkousnu si spodní ret. Koutky úst mi zacukají. Vydechnu a zvednu pohled ke Kiře. „Tady někdo citoval Dickense." pousměju se. „A jsem tak vycvičená. Nikdy neprojev slabost."

„Ale slzy nejsou slabost. To slzy z tebe dělají člověka. To díky nim se právě lišíš od těch spratků." Kira nespokojeně zavrčí a ukáže do dáli. Tam, odkud přišli a kudy odešli právě ti tři vrazi.

Narovnám se a opráším si hlínu z rukou. „Fajn. Ale teď dost tlachání, než mi začneš citovat Bibli nebo bůhvíco. Jdeme zamordovat ty spratky." následně vykročím od hrobu, na který nechci pohlédnout. Chápu Kiřiny slova o slabostech a tak, ale já nikdy nebrečela. Ani kvůli smrti rodičů...no...možná jsem pár kapek uronila, ale to jsou rodiče, to snad chápete. Proto se nehodlám sesypat kvůli Riney. Od teď je to pro mě uzavřená kapitola.

„Jak je chceš zastavit." doběhne mě Kira. „Přeci jen, oni mají pistoli. A jsou šílení."

„My jsme taky šílené." dloubnu do zrzky loktem a zrychlím krok, takže Kira vedle mě téměř běží. Chudák. „A místo toho, aby se nám postavili, nastražili ubohou past. Oplatíme jim to."

„Počkat." Kira přede mě natáhne ruku a zastaví mě. Nespokojeně zamručím. Začnu těkat očima mezi Kiřinou rukou na mém hrudníku a jejíma očima. „Ach, promiň." odtáhne se po chvíli. „Ale...neumíme dělat pasti. Teda...aspoň já ne."

„Tak tě to naučím." nakloním hlavu na stranu. „Naučím tě základy boje, naučím tě výrobě pastí a naučím tě, jak někoho zabít." nakonec se rozejdu a rukama si obejmu tělo. Syknu bolestí, když si zmáčknu ránu na boku, která se úspěšně hojí.

„Je ti zima. Tady máš." Kira si bleskurychle svlékne olivovou mikinu a podá mi jí. S lehkým úsměvem jí přijmu. Pořádně se do ní zachumlám a úlevně vydechnu.

„A kdy mě to naučíš?" ozve se po chvíli netrpělivě.

Otočím se na ní a nechápavě pozvednu jedno obočí. Ha! Jsem jen jedna z mála, kteří to dokážou. Mohla bych o tom i zpívat, ale momentálně je to hloupý nápad.

„Co je?" zarazí se Kira. „Mám něco na obličeji?" ach, na tuhle Kiru, hlavní roztleskávačku, jsem zapomněla.

„Ne," povzdychnu si. „Jen se divím, že s tím souhlasíš. Tipla bych tě spíš na holku, která zachraňuje přírodu. Chrání motýly a mouchy a vosy a takovou havěť." brouknu do svetru.

„To jsem bývala. Jenže tahle holka zemřela." nechápavě se podívám na Kiru, na jejímž obličeji se usadil tvrdý výraz drsňačky. „Tahle holka zemřela, když jsme přišli o Riney. Uvědomila jsem si to při kopání hrobu."

Pozvednu jeden koutek úst. „Takhle se mi líbíš víc." obejmu jí kolem ramen, jelikož se začala taky třást chladem.

„Díky." špitne.

„Očividně ta mikina bude potřeba ještě dlouho." odpovím a společně zrychlíme krok. Začíná se stmívat, takže nejlepší bude se vyspat a zítřek celý budu věnovat tréninku Kiry. Víc času jí nedám, ti hajzlíci musí umřít...a to co nejrychleji.