Final Girl [CZ] ✓

Kapitola 15

„Co teď?" otočí se na mě ve spěchu Kira.

Popadnu svojí past. Kira uchopí tu svojí a obě se vydáme do lesa. Připadá mi, že se začínám pomalu orientovat. Nejdřív mi všechno přišlo stejné. Stromy, jehličí, vše suché na dranc. Teď je to ale jinak. Z nebe se pomalu začne spouštět déšť, jako by někdo tam nahoře věděl, že se to blíží. Že se blíží chvíle, kdy někdo zemře.

Popojdu k malému vyschlému močálu. Nebo spíš místu, kde jsou dvě vyschlé louže a spousty suchého mechu, takže s větší pravděpodobností se to může nazvat bývalý močál.

„Nachystáme tu past." odpovím po skoro čtvrt hodině cesty. Doufám, že se ti tři nevzdálili. Zkušeně navážu oko. Kira po mě postup zopakuje, a po mém souhlasu, že je to v pořádku, obě oka zamaskuje natolik, že si jich nevšimne ani zkušený lovec.

„Fajn, nyní je čas si zaběhat." mrknu na zrzku s lehkým úsměvem.

„Takže já ho mám nasměrovat sem." ukáže na hromádku mechu, pod kterou se skrývají pasti. „A pak na tebe počkat? Nebo ho mám nějak umlčet?"

„Můžeš si s ním povídat." pokrčím rameny a vyjdu směrem, odkud se ozval výstřel.

„Ráda si povídám." usměje se Kira. Jsem ráda, že se netrápí kvůli Riney. Je to...ulevující.

****

„Támhle jsou." zašeptám a šťouchnu do Kiry. Ta se otočí. Před námi, asi deset metrů daleko, prochází skupinka kluků a...och, sakra. Býčí holka. Ona...ona jim pomáhá?!

„Co to ksakru?" zvýší zrzka hlas. Tiše jí napomenu a sleduju pošťuchující se skupinku, jako by byli na procházce lesem. Všichni kluci jsou oblečení stále stejně. Černá mikina, černé džíny. A neznámá dívka má na sobě stále stejné černé legíny a bílý - zkrvavený - croptop.

„Kolik tady vlastně pobíhá těch magorek?" zasměje se rudovláska a ramenem udeří do Daniela. Ten se usměje.

„Myslím, že poslední tři nebo čtyři. Plus ty, Roxy." ukáže na dívku - Roxy - a vytáhne zbraň. Nejdřív si ulevím, možná jí přeci jen zastřelí, ale můj plán selže ve chvíli, kdy vytáhne zásobník a naplní ho deseti kulkami.

Hlasitě polknu a přehoupnu se na druhou nohu, díky které křupne větvička. Ve stejnou chvíli, jak já s Kirou uskočíme za strom, se celá parta otočí naším směrem.

„Já tě zabiju." špitne Kira. Lehce se vykloní a vyběhne. Nejdřív se ozve jeden výstřel a následný Kiřin výkřik, pak kroky. Vyskočím z úkrytu a zaútočím rukama na nejbližší cíl - Roxy. Silně jí udeřím do boku. Za Kirou se rozběhne jeden z kluků, zrovna ten blonďatý.

Daniel, Roxy a neznámý brunet se zelenýma očima a šíleným úsměvem upřou zrak na mě. Dan vytáhne zbraň, ale než stihne stisknout spoušť, dám nohy na ramena.

Proběhnu okolo stromu, když se ozve výstřel. Poskočím. Kulka se zaryje do stromu vedle mě...až nebezpečně blízko, což mě donutí zrychlit krok.

„Sakra." syknu po chvíli, kdy mě začne pálit rána na boku, kterou mi Roxy před dávnou dobou způsobila.

Prudce odbočím doleva, mrštně se vyhnu stromu a srazím k zemi šíleného kluka s děsivým úsměvem.

„Co to má znamenat, Ashi?!" okřikne ho Daniel a vystřelí. Tentokrát cíl nemine. Kulka mě škrábne na rameni, což mě donutí vykřiknout.

Zrychlím krok, dokud se neztratím Danielovi a Ashovi, jenže v patách se mi stále drží Roxy. Ta holka má snad devět životů!

Nespokojeně zavrčím, vytáhnu nůž a prudce zabrzdím. Roxy se na zlomek vteřiny zarazí, no vyrazí proti mně. Uskočím na stranu a nožem jí přejedu po ruce. Dívka zavrčí jako vlk. Sevře si otevřenou krvácející ránu a vrhne se na mě.

Nesmím ztrácet čas. Musím se dostat ke Kiře.

Roxy mě povalí na zem. Využiju příležitosti a zarazím jí celou délku čepele do stehna, až se nůž zastaví o kost. Dívka vykřikne bolestí, chytne si stehno a svalí se vedle mě. Ušklíbnu se.

Nečekám a dám se na běh za Kirou. Konečně jsem se zbavila všech tří pronásledovatelů.

Zrychlím do sprintu a po několika minutách doběhnu na místo. Zrzka se opírá o strom, před ní v pastích stojí neznámý blonďák, který se dal do pronásledování Kiry, a něco jí povídá. Vyjdu zpoza stromu.

Oba zpestří.

„Jsi v pořádku, Kiro? Ozval se výstřel a pak tvůj výkřik." ustaraně si dívku prohlédnu od hlavy k patě, ale žádnou ránu nevidím.

Zrzka se jen pousměje a přikývne. „Jo, jsem v pohodě. Jen...lekla jsem se. Ne každý den můžeš říct, že po tobě střílel maniak."

„Daniel není maniak." odfrkne si blonďák a založí si ruce na prsou. „Je to můj nejlepší kámoš. A až Vás dvě," ukáže na mě a Kiru. „najde, tak Vás zastřelí. To je to, co si zasloužíte."

„Kolik nás tu ještě je? A přesně." zasyčím na neznámého. Udělám několik kroků k němu, až nás dělí jen metr, avšak já jsem stále na pozoru, kdyby se pokusil zaútočit.

„Jste poslední." odpoví tiše. Nakonec se jen zákeřně usměje a prokope si prsty.

„Jak se vlastně jmenuješ?" pokračuju v konverzaci. Nejradši bych ho zabila okamžitě, ale něco...něco v jeho kulatém obličeji a zeleným očí mě nutí mluvit. Jako bych byla u výslechu. Ani nevím, co to na mě jde.

„Proč bych ti to měl říkat? Stejně mě pak zabiješ." odfrkne si. To věčné odfrkování mi začíná lézt opravdu na nervy. Zavrčím a stisknu ruku v pěst. Udeřím ho natolik, až se sveze na kolena a drží si roztáhlý ret.

„Ptám se ještě jednou. Jméno!" konec věty téměř zařvu. Uchopím ho za límec černé mikiny a přitáhnu si ho téměř k obličeji. Ani se nebrání, jen se ušklíbne.

„Matt, kotě." olízne si rty. Hlavně tedy krev ze rtu. Obrátím oči v sloup a pustím ho, takže se znova sveze na kolena. „Pokud mě nechcete zabít, proč mám nohy obmotaný dráty, který se mi zařezávají do kůže?"

„Abys věděl, že smrt bolí." nakrčím obočí. Sednu si před něj. Nevím...prostě...nemám chuť ho teď zabíjet. Možná bychom ho mohly vyměnit za svobodu. Přeci jen je to Danielův kamarád.

„Počkat." ozve se po chvíli Kira. Doteď stála bokem a zamyšleně si mnula bradu. „Tys říkal, že jsme poslední dvě. Takže logicky jedná z nás," Kira ukáže na mě a sebe. „by se odsud měla dostat. Proč tedy tvrdíš, že zemřeme obě? To je...nelogické a hloupé. Není to v pravidlech."

„Jestli vůbec mají pravidla." odfrknu si a usadím se na zem.

Matt se na nás obě zadívá, nakonec přejde mojí větu a zákeřně se usměje. „Pravidla se mění."