Final Girl [CZ] ✓

Kapitola 4

Kolem sebe slyším šustění listí a zpěv ptáků. Lehce pohnu prsty. Ucítím vlhkou hlínu smíchanou s jehličím i obyčejnými listy. Pomalu otevřu oči a zvednu hlavu.

Právě se nacházím v lese. Všude okolo mě se tyčí vysoko do vzduchu stromy, ptáci hravě poletují mezi větvemi a spokojeně štěbetají. Les víří všemožnými barvami, natož, že je léto, jsou listy nahnědlé jako na podzim.

Na nohou mi naskočí husí kůže. Je mi chladno. Tohle opravdu není letní počasí. Obejmu se kolem kolen a pořádně se rozhlédnu. Za mnou je útes, pod kterým slyším hučení vody. Všude okolo mě jsou jen stromy propouštějící minimum slunečních paprsků.

Vstanu, opráším si krátkou sukni a vykročím k útesu, přičemž kopnu do nějaké krabičky. Nahrávka.

Opatrně si ji prohlédnu. Na jedné straně je přilepený papírek s nápisem Pusť si mně. Stisknu červený knoflík. Nahrávka nejdříve zaprská a pak uslyším tichý hluboký hlas. Daniel.

Vyslechnu si celou nahrávku a zděsím se. Jsem na ostrově, okolo mě se prohání dalších osmnáct dívek a s největší pravděpodobností se vraždí. Je to jako nějaký špatný vtip. Hodně špatný vtip.

Sáhnu si do chytré zadní kapsičky sukně, jenže nůž nenahmatám.

„Ti hajzlíci." zasyčím a rozhlédnu se. Někde tady musí být Kira. A já ji musím najít. Ve skupince mám větší pravděpodobnost, že přežiju. I když má pravděpodobnost vzrostla i s tím, že nejsem středoškolačka, ale trénovaný zabiják. Detail.

Dlouho neváhám. Otočím se okolo své osy a vydám se směrem, kterým mě nesou nohy. Nevím, co kde je, ale jsem si jistá, že nebude trvat dlouho a narazím na jinou dívku. Živou nebo mrtvou.

****

Vyjdu z lesa a rozhlédnu se po louce, která se přede mnou rozprostřela. Zelená tráva prorostlá všemožně barevnými květinami vzdáleně připomíná kruh ohraničený lesem. Uprostřed paloučku zaregistruju dřevěnou bednu. Co v ní má být?

Z přemýšlení nad možnými variantami mě vytrhne dívka. Černovláska doběhne k bedně a ani se neohlédne. Okamžitě do bedny udeří silným klackem. Rána se ozve všude v okolí.

Dívka se zděšeně ohlédne a znova udeří. Znova a znova, až víko povolí. Ustoupím na stranu, takže mě z poloviny kryje strom.

Neznámá se sehne do bedny a vytáhne....to si děláte srandu?! V té bedně má teplou mikinu a lovecký nůž. Mikinu!!

Nejdřív přemýšlím, že bych jí sledovala a napadla zezadu, přičemž bych jí jen ukradla mikinu a jí nechala být. Ale nůž je taky potřeba. Plán se rozplyne ve chvíli, kdy mě dívka spatří. Hledí na mě šedýma očima orámovanýma silnou tužkou, pomocí které se oči jeví jako opravdu obrovské.

Nejdřív strnule stojí a hledí na mě, s mikinou v jedné ruce a nožem v druhé. Přemýšlí. O krok ucouvnu a pokusím se zmizet ve stínech. K mé smůle se ke mně dívka rozběhne.

Původně mi přijde, že běží z čisté zvědavosti. Když se ke mně ale přiblíží, její obličej je zkroucený vztekem.

Začne křičet a zvedne nůž do výšky. Uskočím ve chvíli, kdy se mě pokusí amatérsky bodnout do klíční kosti. Pohotově oběhnu strom a kopnu ji do beder. Dívka se prohne v zádech a sotva udrží rovnováhu. Znovu ji kopnu, tentokrát zezadu do kolen, čímž si klekne.

Nůž jí vyklouzne z ruky. Pokusí se po něm natáhnout, ale já ji šlápnu na zápěstí a zakroutím podrážkou, až se ozve křupnutí.

Dívka vyjekne bolestí. „Svině. Zabiju tě a rozčtvrtím na kousky!" začne po mě řvát a ožene se nohou. Dostanu kopanec do boku.

Vyjeknu. Přiskočím k noži a nacvičeně ho uchopím tak, že s ním můžu jakkoliv hýbat. Dívka se po mě natáhne rukou a dotkne se špičkami prstů mého kotníku. V tu chvíli jí nůž nekompromisně proženu dlaní, až se zabodne i do země.

„Není to nic příjemnýho, co?" prsknu na ni. Přidřepnu si k dívce. Její tvář je zborcená potem, na který se lepí kousky hlíny. Šedé oči má skleněné, zalité slzami, ale tvář zkroucenou vztekem. Pokouší se uvolnit nůž. V druhé ruce ale stále drží teplou zelenou mikinu v barvě oliv.

Rychle vytáhnu nůž z její ruky a kopnu jí do boku. Dívka se s bolestmi převrátí na záda a zahledí se na mě vražednýma očima.

„Tímhle mi strach nenaženeš." prskne nekompromisně a vykopne nohou proti mně. Uskočím. Nakonec pohotově znovu přiskočím, než stihne vstát, sednu si na její stehna a nůž ji přiložím k hrudníku tam, kde se nalézá srdce.

„Do toho. Jen si píchni, když chceš." pronese smířeně a zakloní hlavu. Zrak upřený na zpívající ptáčky. Vzpomenu si na Danovi slova o tom, že je nádherné počasí k umírání. Zakroutím hlavou a zaženu nezbedné myšlenky pryč.

Koutkem oka spatřím blížící se ruku s tvrdým kamenem namířenou na moji hlavu. Už neváhám. Celou vahou se opřu o nůž a ten hladce projede tenkou kůží. Ucítím, jak se otře o jedno z žeber a zastaví o spodní část jiného žebra.

Dívka se lehce prohne v zádech, naposledy se nadechne a spustí ruku s kamenem k zemi. Naposledy pohlédne do mé tváře, z koutků úst jí steče pramínek karmínové krve. Jiskra života v jejích očích vyhasne a neznámá vydechne poslední vzduch z plic.

Oddechnu si, než na mě padne tíže její smrti. Nevěřícně koukám do její uvolněné tváře. Nebýt nože trčícího z jejího hrudníku, člověk by si myslel, že spí. A ona spala. Věčným spánkem, z kterého se už neprobudí, ale spala.

****

Unaveně jsem kráčela v potemnělém lese. Zabalená do teplé mikiny, v rukou třímajíc nůž s odkapávající krví. Oči se mi začnou klížit. Sotva vidím popadané jehličí pod mýma nohama, kterýma šourám a dávám tím jasně najevo, kde se nacházím.

Momentálně mi to je ale jedno. Proboha, vždyť já zabila nevinou holku, co se jen snažila přežít! Vlastně....bůhví, jestli nezabila nějakou jinou ještě přede mnou. Dá se říct, že všechny dívky, které se odsud vrátily, se vrátily jako vražedkyně. A je jedno, jestli vraždily ze sebeobrany jako já, nebo pro přežití jako ta dívka. Ani nevím, jak se jmenovala.

Povzdechnu si a usadím se na jeden z kmenů. Přes noc musím najít nějaký úkryt. Nejhorší je ta myšlenka, že ani nevíte, kolik tu pobíhá holek. Ano, vím, že nás bylo původně dvacet. Jedna umřela ještě předtím, než „hra" započala. Další jsem zabila já, takže zbývá minimálně sedmnáct dalších holek. Zmatených, rozhněvaných, smířených se smrtí.

Tichost lesa protne výkřik. Zaposlouchám se a uslyším kroky. Někdo jde. Nebo spíše utíká. Vstanu, stisknu rukojeť nože a vyběhnu za zdrojem hluku.

Před sebou spatřím dvě dívky. Jedna leží na zemi, kroutí se a snaží uvolnit hrdlo stlačené nohou druhé dívky.

V šeru toho moc nevidím, ale netrvá mi dlouho, než je rozeznám. Útočnici poznám hned. Dívka s rudými vlasy, vzteklým výrazem, sekerou v ruce a piercingy v obličeji.

Druhá. Zrzka, vysoká, štíhlá v úboru roztleskávačky. Kira.