Final Girl [CZ] ✓

Kapitola 6

„Měly bychom vyrazit?" Kira se opře o chladivou stěnu malé jeskyňky, přitáhne si kolena k tělu a obejme si je. Po celých nohou má husí kůži, stejně jako já. Jediná Riney je zabalená v mé teplé mikině a šortkách.

Strávily jsme dva dny plánováním. A samozřejmě mojí léčbou. Rána se mi začíná hojit, ale bez jizvy to nebude. Pff...tuhle práci dělám už nějaký ten pátek, pak mě unesou nějací magoři z tramtárie a hned mám ránu jak díru do Mordoru. Přísahám, že jestli to ta býčí holka – k čertu, už bych měla zjistit její jméno – přežila, tak si to krutě odpyká. A to fakt krutě.

„Ještě se trochu ohřejeme. Venku je chladno." odpovím Kiře po delší odmlce, kdy se každá z nás věnovala vlastním myšlenkám.

„Tak," Riney si stoupne, až se její blonďatá hlava téměř dotýká stropu jeskyně, a opráší si hlínu z kalhot. „Vyrážíme." dodá. Pak vyrazí z jeskyně pryč, následována mnou i Kirou.

„Kam se vydáme? Neznám to tu." ozve se Kira. Když jsem před dvěma dny do jeskyně vstupovala, nevěděla jsem, co je v okolí. Les. Jen jehličnatý les, s popadaným hnědým jehličím, které praská pod nohama, a vysokými jehličnany.

„Nikdo to tady nezná." obrátím oči v sloup. Popadnu obě holky za nadloktí a kulhavějším krokem vyrazím bůhvíjakým směrem.

****

„Nechci zpochybňovat vaše schopnosti," Kira se poškrábe na zátylku, „ale očividně nemáte ani jedna z Vás páru, kde jsme." zvýší podrážděně hlas, přičemž rozhodí rukama.

Obrátím oči v sloup. Bože, samozřejmě že nevím, kde jsme. Nikdo to neví!

Po očku kouknu na Riney. Mladá blondýnka tiše kráčí za mými zády, zírá okolo sebe a křišťálovýma očima zkoumá krajinu. Jenže les se od doby, kdy jsme vyšly z jeskyně, nezměnil. Všude samé jehličí, vysoké kmeny jehličnatých stromů. Sucho a občasné křupnutí uschlé větvičky. To vše doprovázené jemným vánkem, jenž mě i holkám čechrá vlasy. Chvílemi si přijdu jako modelka....modelka s rozříznutým bokem a dlouhým loveckým nožem od krve, kterým jsem – sice nerada, ale co už – probodla jednu dívku. Ale chtěla mě zabít první. Její mínus.

Kousek od nás uslyším šum. Nejdřív ten zvuk nedokážu určit. Zvednu prst, čímž naznačím holkám, ať zastaví. Obě zmrznou v pohybu. Kira chce něco říct, všimnu si, jak otevírá ústa, ale tichým rozkazem ji umlčím.

Lehce, špičkou tenisky, našlápnu o krok dopředu. Obě dívky poslušně dál stojí na místě a nervózně koukají po mě a následně po sobě.

Tiše se přibližuju k šumu, který je každým krokem silnější. Po pár krocích ho dokážu rozeznat. Úlevně si oddechnu a vrátím se k dívkám.

„Jdeme." mávnu rukou za sebe.

„Co tam je? Nebo spíš...kdo?" zeptá se starostlivě Riney a v rukou pevněji sevře klacek. Já jí říkala, že když se tím klackem ožene, s největší pravděpodobností se zlomí ještě dřív, než zasáhne cíl. Ale ona ne...ona mu věří.

„Potok." pokrčím rameny a zvednu koutky úst do lehkého úsměvu.

„Tak na co čekáme?" ozve se po delší odmlce Kira. „Jdeme. Mám žízeň."

Společně, bok po boku, vyrazíme ke zdroji šumu. Mezi stromy je propadlina vysoká asi tři metry, ohraničená skalami. Přes ni vedou dva spadené kmeny, jež nevypadají zrovna kvalitně. Řeknu to takhle, budeme rády, když se nezlomí v půlce, jak na ně vejdeme.

„Skvělé," spráskne Kira ruce. „Opravdu skvělé. Voda, jediný zdroj, je tři metry pod náma. Jak se tam dostaneme?" nadzvedne obočí a založí si ruce na prsou.

„Skočíme." prohodím.

Obě dívky se na mě tázavě podívají a téměř zároveň zvednou obočí do závratných výšin. Já je úspěšně ignoruji. Postavím se k okraji a zhlédnu dolů.

„Fajn, tak tohle zaručeně nejsou tři metry." ukážu na řeku asi pět až šest metrů pod námi. Následně se otočím na dívky.

„Támhle," Riney popojde ke mně a rukou ukáže na protější sráz. Ten není tak strmý. „Dalo by se po něm sešplhat dolů na ten mini břeh." pohlédne na malý písečný ostrůvek pod srázem, který plynule přechází do rozbouřené řeky.

„Okej." nadechnu se. Tohle nedopadne dobře. Tohle je zatraceně hloupý nápad. Tohle...

„Kiro!" zakřičím na zrzku s rozpaženýma rukama přecházející tenký kmen. Rovnováhu drží pevně, ale ruce se jí houpají ve vzduchu, až se to podobá letadýlku.

„V pohodě," řekne po seskoku na druhé straně propadliny. „Je to hračka. Rychle." pokyne nám hlavou, přičemž přejde k svahu, po kterém budeme scházet.

****

„Fajn. To by bylo." prohodím. Po úspěšném zdolání viklavého kmene a bolestivém sestupu ze srázu, kdy jsem se narazila do hojící se rány, konečně stojíme na písečném břehu. Voda tady dole doslova hučí.

Všechny jako na povel vykročíme k řece. Pomalinku vstoupím nejdřív jednou nohou, pak druhou, do vody. Jen po kotníky, přeci jistota je jistota. Skloním se a chvíli nechám chladivou vodu proklouzávat mi mezi prsty. Pak se napiju. Ucítím, jak voda zahání dehydrataci.

Sundám si tričko, takže jsem jen v černé podprsence, a namočím ho do vody. Musím se pokusit aspoň trochu té krve smít. Aspoň trochu.

Když na tílku zůstala jen narůžovělá skvrna, triko pohodím na jedné z kamenů a sama si omyju zaschlou krev z boku.

Kolem mě cosi prosviští. Vyjeknu a vzhlédnu. Na kraji propadliny, tam, kde jsme stály asi před půl hodinou, stojí vysoká dívka v černém tílku a legínám, černé vlasy svázané v rychlém drdolu. Vypadá jako vrah. Co mě však znepokojí je luk s napnutou tětivou mířící přímo na mě.

„Pryč!" zakřičím, popadnu tričko a vyběhnu k nejbližšímu kameni. Kolem hlavy mi proletí další šíp, až uslyším i rozrážení větru, a zabodne se do písku přede mnou. Rychle skočím za větší kámen. Kira s Riney ke mně téměř ihned přiskočí.

„Kdo to je?!" snaží se Kira přehlušit hukot vody.

„Nevím!" vykřikneme s Riney zároveň.

Po deseti minutách, kdy každá z nás dýchala velmi mělce a rychle, se odhodlám a vystrčím hlavu. Opatrně přehlédnu přes kámen. Dívka nikde není. Hnědýma očima přelétnu po všech stromech, snažím se spatřit její stín, cokoliv. Proč by nás nechala jen tak být?

Otočím se....a spatřím ji. Neznámá právě vešla na vratký kmen. Chce se dostat k nám z této strany, kde není krytí!

Vstanu a vyženu obě holky z úkrytu. Ta holka se musí pekelně soustředit, jestli nechce spadnout, takže nemůže střílet.

„Co chceš dělat?" ozve se Kira a koukne na mě.

„Musíme rychle vylézt," podívám se na obě vyděšené holky. „Jinak nás zabije."