Final Girl [CZ] ✓

Kapitola 3

„Nezabiješ ji. Přece byste si nezkazili hru." zvednu obočí a pohrdavě se usměju. Dan mi úsměv oplatí a má tvář ztvrdne.

Jak šeredně jsem se v tu chvíli zmýlila.

Čepel vroubkovaného nože pomalu projede dívčiným krkem. Blondýnka vyjekne a sípavě se pokouší nadechnout, jenže vdechne krev a ta se jí začne řinout z úst.

Daniel ji konečně pustí a dívka se sveze na kolena. Rukama se pokouší zastavit krvácející ránu na hrdle. Jenže každý zde přítomný již ví, že tohle se prostě přežít nedá.

„Jak. Jsi. Mohl?" zašeptám a očima sleduju blondýnku, snažící se zachránit si holý život. Ruce sevřu v pěst a dívám se, jak se blondýnka naposledy nadechuje a s modrýma očima upřenýma na mě padá bezvládně k zemi. Sleduju ji do té chvíle, kdy jí jiskra života zmizí z očí.

Vzhlédnu na usmívajícího se bruneta a vyčkávám na svoji odpověď.

„Je jí škoda. Ale nehodlám, aby mi některá zdrhla." nejdřív se mu na tváři objeví hraný smutek. Nakonec však také vzhlédne od mrtvoly a své hnědé oči upře na mě.

Stojím, ani se nehnu. Spřádám náhradní plán. Jedno vím jistě, utéct pro pomoc nemohu. Postupně by zajisté zabil zbývajících osmnáct dívek a za jejich smrt bych mohla já....jenom já.

Danovy oči se na okamžik stočí za má záda. Chci se otočit, ale ucítím tupou ránu do zátylku. Začnu padat k zemi, přičemž mě obklopí temnota.

****

Další bolest hlavy. Sakra, to je už podruhé za poslední dva dny! Do čeho jsem se to zase uvrtala? Až tohle skončí, pěkně si s Mikem sednu a popovídám si s ním. A on s mým nožem.

„Probouzí se." ozve se jemný hlásek vedle mě. Bohužel k mému štěstí to mé uši slyší jako pískot. Nespokojeně zavrčím a s obtížemi se pokusím otevřít oči.

Po několika pokusech je otevřu aspoň na malou škvírku a ihned mě do očí udeří kužel světla. To jsou tak hloupé, aby na mě svítily baterkou přímo do očí!?

„Dejte to pryč." zamumlám a lehce nadzvednu ruku.

„Promiň." špitne Kira. Jo, myslím, že to je Kira.

Fajn. Nadechnu se a znovu pootevřu oči. Úlevně vydechnu ve chvíli, kdy zamžourám do šera a ne do světla baterky. Nad sebou rozeznávám obrysy mnoha hlav se všemi možnými účesy.

„Jak se cítíš?" promluví zase Kira. Konečně otevřu oči dokořán a pokusím se posadit. Někdo mi podepře záda a pomůže do sedu.

„Jen mě bolí za krkem." promnu si ho a ucítím tvořící se bouli.

„Co se stalo?" uslyším z druhé strany místnosti. Začínám pomalu rozeznávat místo, kde se nacházíme. Místnost je docela veliká, s deseti palandami a třemi záchody s umyvadly. Všudypřítomný pach moči a potu mi způsobí kotrmelce v oblasti žaludku. Na stropě je zabudována jedna jediná žárovka, která svítí spíše na půl výkonu, takže rohy místností nejsou ozářeny. I tak v jednom rohu zahlédnu malé červené světýlko. Nezbytná součást kamery. Sledují nás.

„Já..." promnu si bouli, z které mi do hlavy vystřelí prudká bolest. „Já chtěla utéct pro pomoc." dořeknu a snažím se z hlavy vytěsnit obrázek blondýnky bojující o život.

„A kde je Riley?" ozve se drobná blondýnka klečící vedle Kiry. Kouká na mě velkýma modrýma očima a kulatý obličej má stažený v zoufalém výrazu. Vypadá dost podobně jako ona dívka, Riley. Řekla bych, že to jsou dvojčata. O to hůř se mi však odpovídá.

„Omlouvám se. On ji zabil. Opravdu se omlouvám." pokouším se nasadit tvrdý výraz a neukázat skutečné pocity. Zmatek. Smutek. Zoufalost. A hlavně...vina. Bože, vždyť proti těmhle pocitům mě Mike cvičil, tak kam se to všechno podělo?

Dívka vedle mě začne hlasitě vzlykat a mezi každým vzlykem vydá jedinou hlásku: „Ne." Kira ji přátelsky obejme kolem ramen a začne našeptávat utěšující slovíčka. Dál hledím před sebe na zablácené tenisky.

„Co je tam venku?" zeptá se hrubý dívčí hlas. Zvednu svoje kaštanové oči a podezíravě si změřím vysokou dívku v zeleném overalu, černé vlasy sestříhané na mikádo. Upírá na mě zelené oči v barvě vybledlého smaragdu a rty má stažené do úzké linky, přičemž celý přísný vzhled podtrhne založením opálených rukou na prsou.

„Město. Obrovské mrakodrapy, všude lidi a auta. Obchoďáky kam se podíváš. Zahlédla jsem i mekáč." pronesu sarkasticky a rozhodím rukama.

„Fakt?" vykulí na mě modré oči jiná blondýnka krčící se na jedné palandě. V jejích očích spatřím špetku naděje.

„Samozřejmě, že ne. Jsme v lese." odfrknu si a obrátím oči v sloup. Bože, jak si někdo může myslet, že jsme opravdu v centru velkoměsta? Opravdu, holka, ty se daleko nedostaneš.

„Takže..." odkašle si znovu černovláska. „Co teď? Jak dlouho tady budeme?" přelétne všechny dívky pohledem a zastaví zrak na mě. Hm....zdrhla jsem a už jsem hvězda. To se mi líbí.

„Něco k smíchu?" ozve se naštvaný hlas další dívky. Je jich tu tolik, že se mi jejich tváře začínají postupně mlžit a splývat v jednu. Uvědomím si, že se mi na tváři rozhostil pobavený úsměv. Ihned nasadím vážný výraz a promnu si bolavý zátylek.

„Možná tvůj ksicht." zasměju se a vzhlédnu k tvrdému výrazu dívky s tmavě rudými vlasy a piercingy v obočí, nosu i rtech. Zas tak daleko od pravdy jsem nebyla. Vypadá jako býk bez....vy víte bez čeho.

Neznámé dívce začnou rudnout tváře vztekem a já začnu odpočítávat, za jak dlouho asi její tváře nabudou červeň stejnou jako její vlasy. Zatne ruce v pěst a vyrazí proti mně. Poznámka pro příště: Býčí holka se lehce naštve.

Vyskočím z postele a propletu se řídkým zástupem všelijakých dívek. Malých, vysokých, plnoštíhlých, vyhublých, černovlásek, blondýnek. Dost! Takhle bych je vyjmenovávala ještě příští měsíc.

Konečně se vypletu z davu a otočím se ve chvíli, kdy se rozzuřená dívka rozmáchne pěstí proti mému bledému obličeji. Dřepnu si a ladně se vyhnu její ráně. Uchopím jí za loket a postrčím směrem, kterým švihla rukou, čímž ji otočím kolem své osy a dívka si sedne na zadek.

„Jestli nechceš, abych ti vyrvala všechny serepetičky, co máš na obličeji, tak si na mě nevyskakuj." zasyčím, přimhouřím oči a naše obličeje se přiblíží tak blízko, až se dotýkáme špičkami nosů.

Neznámá si promne loket, kde jsem jí silně stiskla, a spatří několik pramínků krve vytékajících z malých ranek od mých nehtů. Nakonec jen souhlasně zamručí a zůstane sedět s hlavou skloněnou k zranění.

Hrdě se narovnám a uvědomím si, že všechny zmlkly a pozorují naše malé divadélko. Ušklíbnu se na ostatní a vyhoupnu na nejbližší palandu, kde se přikryju kousavou látkou sloužící jako přikrývka. Spokojeně zavřu oči a téměř okamžitě upadnu do bezesného spánku.

****

Probudí mě kašel ostatních. Shodím ze sebe přikrývku a otočím se, abych viděla na zbytek dívek. Všechny sedí a dávivě kašlou. Nadechnu se, jenže tím jsem udělala chybu. Do plic se mi nažene štiplavý vzduch a já se zakuckám. Jenže látku nemůžu dostat z plic. Drží se jako klíště.

Udeřím si pěstí do hrudníku. Nepomáhá to. Začnou se mi klížit oči a dech se mi zhorší. Nemůžu se nadechnout, plíce mi přestávají fungovat. Utrhnu si lem už tak krátké sukně a přiložím si ho k ústům.

„Co se to děje?" vykašlu ze sebe, bohužel odpovědi se nedočkám. Znovu pohlédnu na ostatní dívky. Každá, do jedné, bezvládně leží. Některé přerývavě a sípavě dýchají, jiné jen leží a spí.

Snaží se nás uspat. Bojuju, jak nejlíp můžu. Snažím se nedýchat a zároveň z plic dostat uspávací látku. Marně. Naposledy zaklížím víčky a padnu do postele.